Nikdo není dokonalý. Vychovávají nás nedokonalí rodiče, potom se potkáváme s nedokonalými partnery a později vychováváme nedokonalé děti. Zdálo by se, že tohle je všem známá pravda, ve skutečnosti však lidé žijí tak, jako by se s dokonalostí setkávali na každém kroku, jen u sebe ne. Musejí se k ní škrábat a pachtit a připadat si jako ubohá nula, jestliže jí nedosáhnou, nebo se jí, jaká hrůza, dosáhnout ani nesnaží. Vy jste tenhle návod málem hned po narození nedostali?
K svému okolí rodiče vždycky prohlašují, že své děti mají rádi takové, jaké jsou a mnoho manželů si slibuje věrnost v neštěstí i nemoci. Ale i v téhle idylce je vždycky skrytá nepravda, protože každá bezchybnost je nepravdivá ve své podstatě.
Usilujeme o dokonalost, o nějaké to „to se musí“ a jak by „to bylo nejlepší“ a štveme vlastní děti bláznivým životním tempem, odpíráme jim lásku pro chyby a malé úsilí, přičemž naprosto ignorujeme proč k nim dochází a co by děti samy chtěly. V poslední době jsem v mnoha článcích a knihách o psychologii narazila na větu „Není důležité, co si myslíte, důležité je jen to, co děláte.“ Budí to ve mně opravdu velkou zlost. Tohle někdo myslí vážně?
Takže důležitá je jen špatná známka, ale to, proč ji dostalo a co prožívá dítě a co by chtělo dělat dál, to důležité není?! Osobně jsem přesvědčena o něčem úplně jiném:
DŮLEŽITÉ JE JEDNO I DRUHÉ.
Doopravdy milujeme své děti, když je hubujeme za špatné známky a nutíme je učit se lépe jenom proto, že dobře se učit „je třeba“ a je to „správné“, nehledě na to, jak dobře to působí zvnějšku, anebo jsme zkrátka zamilovaní do svojí představy o jejich dokonalosti? Myslím, že každý nebo alespoň mnozí by ve svém rodičovském chování snadno dokázali najít téma, v němž myšlenka „proč jsi to neudělal líp“ se nějakým způsobem vynořila.
Když člověk dosáhne dospělosti a navazuje milostné vztahy, stává se občas, že ho partner začíná ponižovat рoukazováním na to, v čem „zaostává“. Jak na to budeme reagovat, do značné míry určuje naše minulá zkušenost. Pociťujeme vinu za to, že nejsme tím, kým by nás rád viděl milovaný partner? A jestliže ano, podobá se to tomu, jak jsme si v dětství lásku museli zasloužit?
Zdá se mi, že právě z těch časů máme ve svém nitru maličkého zlého človíčka, který nás ani nešetří, ani nelituje. Zapichuje svoji zlou hůlku do našich nedostatků a připomíná nám, že jsme nuly. Partner říká jen to, co jsme i bez toho uvnitř slýchaly: „Jsi mizerná hospodyně!“, „Jsi líná“, „Jsi k ničemu!“, „Nemehlo!“. V tuto chvíli však bychom se měly zamyslet – když nás tato slova zraňují, mluvíme skutečně se svým reálným partnerem, nebo… s tím kritikem, kterého máme uvnitř? Abych byla ještě přesnější – nebo s tím, kdo tohohle kritika v našem nitru usadil? Se svým otcem, maminkou, babičkou či dědečkem… s těmi, kvůli kterým jsme se tak zbytečně pokoušeli stát dokonalými, abychom si konečně zasloužili lásku?
Kdyby byl svět dokonalý, snad by bylo možné zasloužit si lásku jako odměnu. Jenomže skutečnost je jiná. Láska se prostě objeví. Je. Anebo není.
A všechno, co nám zbývá, je zamotat opatrně své nedostatky do teplé šály, políbit jizvy na svém srdci, sebrat odvahu a pohlédnout do černé díry svého strachu, zoufalství a samoty… abychom si už nic nemuseli zasloužit. Abychom prostě jen byli.
Alena Savenková
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Být věrní sami sobě
Jak znovu získat ztracená křídla a naučit se létat, když všichni kolem jsou proti nám
