Francouzka Jeanne Louise Calmentová nastolila nový rekord délky lidského života. Když zemřela, bylo jí 122 let a 164 dnů. Byla jediným tak starým člověkem, u něhož bylo datum narození věrohodně doloženo. A osudu se zřejmě líbil způsob, kterým madame Calmentová žila.
Narodila se 21. února 1875 v Arles, kde prožila celý život. Mezi účastníky oslav stého výročí zahájení provozu Eiffelovy věže v roce 1989 byla nejspíš nejstarší. Když Eiffel věž otevíral, bylo jí už čtrnáct. A určitě byla posledním žijícím člověkem, který se osobně setkal s Vincentem van Goghem. Když se u příležitosti stého výročí Goghova příchodu do Arles natáčel o tomto slavném malíři v roce 1988 film, madame Calmentová na něj vzpomínala takto: „Byl špinavý, špatně oblečený a zamračený“.
Byla prokazatelně nejstarší filmovou herečkou – malou roli sebe samé ve filmu „Vincent a já“ sehrála ve svých 114 letech.
Jaký byl životní styl Louise Calmentové? Zajištěné poměry, do nichž se narodila a sňatek se zámožným bratrancem jí umožnily vést klidný život. Nikdy nemusela pracovat pro obživu. Věnovala se tenisu, cyklistice, plavání, měla ráda operu a hrála na piáno. Její velkou zálibou byl šerm, kterému se věnovala ještě v pětaosmdesáti letech. Na kole jezdila do sta.
Olivový olej používala nejen do pokrmů, ale také k potírání pokožky. Pila portské, jedla hodně čokolády (prý až kilogram týdně) a nevyhýbala se ani kouření, i když nikdy nevykouřila víc, než 2 cigarety denně. Kouřila do svých 117 let a přestala proto, že pro slabý zrak jí dělalo potíže si cigaretu připálit. Nechtěla s tím nikoho obtěžovat.
V devadesáti letech zůstala sama, přežila i svého vnuka, kterého po smrti jediné dcery sama vychovala. Dědice žádné neměla, a uzavřela proto smlouvu o prodeji svého domu s právníkem Raffrayem. Smlouva jí zajišťovala právo v domě dožít a až do smrti dostávat měsíční důchod 2500 franků. Koho by napadlo, že Jeanne Louise bude žít ještě déle než třicet let? Pan Raffray zemřel ve svých sedmasedmdesáti a v platbách pokračovala jeho manželka. Celkem původní majitelce zaplatili více než dvojnásobek hodnoty domu.
Madame Calmentová žila ve svém domě sama až do svých 110 let. Poté se kvůli velmi slabému zraku přestěhovala do domu s pečovatelskou službou.
Do posledních dnů si zachovala naprostou svěžest rozumu. Jak se říká, pálilo jí to. Když se jí v rozhovoru u příležitosti stodvacátých narozenin ptali, jaká bude podle ní budoucnost, lapidární odpověď zněla: „Velmi krátká“.
Louise Calmentová zemřela v Arles 4. srpna 1997.
Výroky Jeanne Louise Calmentové:
- Mládí je stavem duše, nikoli těla. Já jsem ještě úplná holčička, jenom posledních sedmdesát let špatně vypadám.
- Mám jednu malou vrásku a na té teď zrovna sedím.
- Všechna miminka jsou nádherná.
- Bůh na mě pozapomněl!
- Miluju víno.
- Vždycky se usmívejte. Já se tím řídím a vysvětluju si tím, proč jsem tak dlouho živa.
- Když s něčím nemůžete nic dělat, netrapte se tím.
- Mám velkou chuť do života a také dobrý apetit – hlavně na sladké.
- Nikdy jsem se nelíčila, protože se často směju až k slzám.
- Špatně vidím, hůř slyším a někdy se špatně cítím, ale to jsou jen hlouposti.
- Myslím, že umřu smíchy.
- Vždycky jsem měla přímo železné nohy, ale mám-li být úplně upřímná, v poslední době začaly pomaličku rezavět.
- Radovala jsem se při každé vhodné příležitosti, držela jsem se jistých morálních zásad a nemám čeho litovat. Měla jsem štěstí.
- Po jednom interview jí novinář při loučení řekl: „Zase se uvidíme! Možná příští rok…“ Madame Calmentová smečovala: „Proč by ne? Nevypadáte ještě tak špatně… !“
Vzpomínky na budoucnost – Až mi bude 80 let…
Myšlenky Winstona Churchilla