Proč se dnes vztahy tak snadno rozpadají

proc-se-vztahy-rozpadaji

Proč je v dnešní době tak těžké uchovat vztah? Proč se tak často rozcházíme, i když tolik usilujeme o lásku? Proč se lidé náhle stali neschopnými dlouhodobých vztahů? Copak jsme zapomněli milovat? Anebo ještě hůř, copak jsme už zapomněli, co je to láska?

Nejsme připraveni. Nejsme ochotni k obětem, ke kompromisům, k lásce bez podmínek. Nejsme ochotni vložit do vztahu všechno. Chceme, aby všechno šlo snadno. Jsme pohodlní. Stačí jediná překážka a všechno vzdáme. Nedáme svojí lásce vyrůst, odcházíme předčasně. Nehledáme lásku, ale silné dojmy. Hledáme někoho, s kým můžeme chodit do kina nebo na pizzu, ne někoho, kdo nám porozumí, i když spolu budeme jenom mlčet. Trávíme společně čas, ale nevytváříme společné vzpomínky. Nechceme se v životě nudit. Nechceme partnera na celý život, ale pouze někoho, s kým nám bude dobře tady a teď. S kým se budeme bavit. A to je velmi, velmi dočasné. Když vášně pohasnou, uvědomíme si, že na všední život nás nikdo nepřipravil. Nevěříme v půvab předvídatelného, protože jsme příliš zaslepeni svou touhou po dobrodružství. Po zážitcích.

Noříme se do nesmyslného městského života a lásce nenecháváme žádné místo. Na lásku nemáme čas, nemáme dost trpělivosti na nějaké ujasňování vztahu. Jsme lidé zaměstnaní, jdoucí za svými materiálními sny a do nich se láska nehodí. Vztahy nejsou nic víc než příslušenství.


Hledáme okamžité uspokojení ve všem, co děláme: něco zavěsíme na síť a hned čekáme lajky. Zvolíme si profesi a očekáváme úspěšnou kariéru a uznání, a to hned, teď, včera bylo pozdě. A když si zvolíme nějakého člověka, očekáváme samozřejmě ihned velkou lásku. Chceme od vztahu zralost, která přichází až s časem, citové pouto, které se vytváří po celé roky – a chceme to hned, teď a tady. Jenomže se nám toho nedostane. A my nemáme ani čas, ani trpělivost.

Dáváme přednost strávení jedné hodiny se stovkou lidí přede dnem stráveným s jediným člověkem. Věříme na „variabilitu“. Jsme lidé „sociální“. Více věříme setkávání s lidmi, než jejich poznávání. Jsme chamtiví. Chceme mít všechno. A rychle. Snadno s někým při sebemenším záblesku přitažlivosti navážeme vztah a stejně snadno z něj odcházíme, jakmile se objeví někdo „lepší“. Nechceme hledat to lepší tady v tom člověku. Chceme, aby byl rovnou ideální. Setkáváme se s mnohými, ale málokomu dáme vůbec nějakou šanci. Všichni nás jen zklamali…

Technologie nás sbližují tak těsně, že ani nemůžeme dýchat. Fyzickou přítomnost nahrazují zprávy, chaty, skypy. Necítíme žádnou nutnost trávit čas společně. I tak se přece máme navzájem v životě docela dost: na sociálních sítích, na skypu, webech … O čem bychom si mohli povídat „naživo“?

Jsme generací cestujících, kteří se nikde nezdrží dlouho. Bojíme se závazků. Jsme přesvědčeni, že jsme nebyli stvořeni pro vztahy. Nechceme „se usadit“. Už pouhá myšlenka na to nás děsí. Nedokážeme si představit, jaké to je, být s jediným člověkem až do konce života. Odcházíme. Stálostí opovrhujeme jako nějakým sociálním zlem. Rádi věříme, že nejsme takoví, jako všichni. Rádi věříme, že neodpovídáme sociálním normám.

Jsme generací, která sama sebe označuje za „sexuálně osvobozenou“. Oddělujeme sex od lásky, nebo si to aspoň myslíme. Jsme pokolením sexu a rozchodů. Nejprve sex – teprve pak se rozmýšlíme, zda s tím člověkem chceme či nechceme být. Provozovat sex je pro nás něco jako dojít se napít. Neděláme to proto, že dotyčného milujeme, ale pro chvíli fyzické rozkoše. Alespoň dočasného potěšení.

     
Sex mimo vztah už také není tabu. Známe pojem volného vztahu, přátel s privilegii, sexu na jednu noc, sexu bez závazků…

Jsme praktické pokolení, řídící se pouze logikou. Už nevíme, jak se miluje bláznivě. Nebudeme putovat přes devatery hory, abychom se setkali s vyvolenou či vyvoleným. Naopak, vzdálenost je pro nás důvodem k rozchodu. Jsme příliš rozumní na lásku.

Jsme pokolení, které se bojí. Bojí se zamilovat, oženit či vdát, utrpět nezdar, cítit bolest, mít zlomené srdce. Nikoho si nepustíme blízko a sami se také k nikomu příliš nepřibližujeme. Sedíme za vysokými zdmi, které jsme postavili kolem svých srdcí, čekáme na lásku a prcháme a schováváme se pokaždé, jakmile se objeví na obzoru. Nechceme být zranitelní. Nehodláme svlékat vlastní duši před nikým.

Vztahů už si neceníme. Necháme klidně odejít i ty nejlepší lidi.

Není nic, v čem bychom v tomto světě nedokázali zvítězit. Ale pokud jde o lásku, jsme zcela bezmocní. V tom nejdůležitějším lidském citu.

=========
Existuje celkem šest typů vztahu. Jaký je ten váš?
Jedna jednoduchá otázka může odhalit, nakolik šťastní ve vztahu jste

Více pro dobrou náladu: