Jak se zachovat k někomu, kdo nám ublížil

Zvláštní místo v naší životní zkušenosti zaujímají ti, kdo nám způsobili bolest. Jednou z cest rozvoje lidstva je bohužel cesta ničení neboli cesta bolesti. Ti, kdo nám bolest působí, mají k tomu nějaký důvod.

Někdy však je bolest tak silná, že rozum se zakalí a ovládnou nás jenom emoce. Jak naložit s někým, kdo nám způsobil bolest?

V podstatě máme čtyři možnosti. Buď se necháme dál deptat a ničit si život, nebo nám pomohou se dát dohromady a s novou zkušeností jít dál životem za něčím lepším…

1. Oplatit stejně

První a zcela přirozená touha, která se v nás zvedne, je touha ublížit tomu, kdo ublížil nám. Oplatit mu stejně. Všechno záleží na tom, o koho jde. Kdo nám ublížil? Někdo cizí, nebo naopak blízký člověk?

Cizímu člověku to chceme oplatit vždycky. Otázka zní, na čí straně je síla. I když je síla na jeho straně, i když jste proti němu bezmocní, stejně se vám do hlavy vkrádá myšlenka, jak to navléci, jak se mu pomstít. Nebo se zkrátka smíříte se situací, protože si svou bezmoc uvědomujete. Pokud jsou síly vyrovnány, je to jiná, můžete mu odpovědět stejně a budete si, jak se říká, kvit.

Úplně jiná je situace, když vám ublíží někdo blízký: partner, jeden z rodičů nebo přátel. Vztahy mezi blízkými lidmi jsou velmi často založeny na rovnováze mezi „dávat“ a „brát“. Takže v daném případě, máte-li uchovat rovnováhu mezi tím, kdo vám ublížil a sebou, můžete mu také provést něco špatného, ale v míře menší, než v jaké on to provedl vám. Disbalance plodí pocit viny a zavazuje karmické uzly.

2. Nosit bolest v sobě

Můžete bolest nosit v sobě, držet v sobě všechny křivdy a výhrady. Můžete je v duchu říkat jemu nebo sobě. Znamená to trápení sebe sama, nové a nové prožívání bolesti.

Nejčastěji právě takhle jednáme, nedokážeme svou bolest nechat být, nedokážeme ani nechat onoho člověka a dál žijeme s pocity křivdy a máme výhrady. Nedokážeme odpustit. Ale proč? Dotyčný nechápe, co nám udělal, jakou bolest nám způsobil. O odpuštění ani nežádal a pokud ano, pak velmi formálně, bez toho, že by si naplno uvědomoval, co provedl. Přitom my toužíme po jeho upřímném pokání, chceme slyšet, že přiznává, že nejednal dobře a že se mýlil. Nedočkáme se však a užíráme se dál.

Nedokážeme ho nechat být a tím se k němu připoutáváme. Nejsme svobodní a vlastně ani nechceme být. Držíme se ho a tím držíme i jeho. Ten svazek je pro nás důležitý, a tak ho udržujeme sami, přese všechny křivdy a své výhrady.

Bolest organismus ničí, odnášejí to ledviny a srdce. Tělo je ve stavu permanentního stresu, ztrácíme chuť k jídlu, hubneme a opouští nás životní síla. Pomalu postupně ničíme vlastní organismus, což může vést k těžkému onemocnění.

     

3. Odpustit a nechat být

Odpuštění je nejspíš ten nejtěžší a neušlechtilejší čin, který si můžeme dovolit. Odpustit doopravdy, celou duší, ne snad jen formálně. Odpustit nejen slovy, ale tak, aby nám náhle bylo lehko a volně. Nechat jít jeho i sebe, propustit svou bolest, své křivdy a výčitky.

Stát se volnými. Proto odpuštění potřebujete v první řadě vy sami, nikoli ten, kdo vám ukřivdil. Je k tomu zapotřebí odvaha. Zdroje jistě máme. Jenom je musíme použít k tomu, abychom mohli začít nový život. Život bez starých svazků, bez staré bolesti. Život, který si budeme moci zbudovat sami znovu, od základů, tak, jak sami budeme chtít. A využijeme přitom novou zkušenost.

4. Poděkovat

Vděčnost je nejvyšším stupněm uvědomělosti. Poděkovat tomu, kdo nám ublížil, za životní zkušenost, kterou jsme díky němu získali. Je to zlá zkušenost, nedobrá, ale je naše. A můžeme s odvahou kráčet dál, za novou zkušeností, bez zátěže minulosti. Jsme volní a děkujeme životu, že ho máme, že máme všechny ty nové možnosti, které nám otevírá.

Které ze čtyř variant dáte možnost, je jenom na vás. Na tom, jak se rozhodnete, závisí další váš život. Ti, kdo vám způsobili bolest, splnili, co jim bylo určeno – bůhví proč právě u vás.

Můžete se zamyslet nad důvody, pro které se to stalo, pochopit, odpustit a nechat jít. A vzít si ponaučení.

Nebo můžete dál kráčet po stejné cestě v uzavřeném kruhu a přitahovat k sobě nové a nové lidi, kteří vám budou působit bolest.

Je samozřejmé, že když je bolest dosud živá, je velmi těžké se správně rozhodovat. Člověk potřebuje čas, aby bolest polevila a rána se zhojila. Přesto však nezapomínejte – můžete volit buď cestu sebeničení nebo cestu budování nového života. Je to na vás.

=========
Těm, kdo jsou v jámě aneb smát se budu i za pět let
Jediná otázka nám pomůže okamžitě «přečíst» něčí osobnost

Více pro dobrou náladu: