Život podle receptu. Proč to nevychází?

zivot-recept

Je pohodlné chodit v cizích botách? Jiné velikosti? Rozšlápnutých jinou nohou a navíc vůbec ne podle vašeho vkusu? Záporná odpověď se každému přímo vnucuje, jakmile však je hovor o životě, lidé se pokoušejí „chodit v cizích botách“ běžně.

Zdá se, že příkaz „nezvolíš si jiného boha“ by neměl platit pouze v Bibli. Když narazíte na šťastného, úspěšného člověka, opravdu to svádí si říci, že nejspíš zná nějaké tajemství, kterým se řídí, a kdybychom ho znali, byli bychom tak šťastni jako on. Někteří z těchto šťastlivců jsou skutečně ochotni podělit se o své zkušenosti se všemi, kdo si to přejí. V rozhovorech, článcích a knihách krůček po krůčku demonstrují celou svou cestu ke krásnému životu. Osobnosti méně známé se s ještě větší ochotou dělí o svá životní moudra alespoň s příbuznými, přáteli a kolegy.

Zdá se tedy, že je to prosté: stačí se řídit jejich návodem.

V praxi však je všechno jinak. Dokonce i když se nám bude dařit plnit všechno doslova podle jejich „receptu“, štěstí se jaksi…  nedostaví. Nechci se hádat, asi jsou i lidé, kterým se „cizí boty“ zrovna hodily, neexistuje ovšem pravidlo bez vyjímek. Spousta lidí se však samým úsilím div nepřerazí, aby to nakonec vzdali. A myslí si, že je to proto, že jsou líní, hloupí, nerozhodní, že nemají dost silnou vůli nebo dost schopností! Naprosto nepodloženě se cítí jako nějací neschopové a smolaři, mnozí upadnou do deprese nebo je trápí neurózy.


Pravidelně se setkávám s tím, jak si lidé dávají stále stejné cíle (zhubnout, vydělat, koupit, vystudovat…) bez toho, že by vůbec chápali, k čemu jim to bude. Říkají si, že jiným se to povedlo, copak jsou snad oni horší? Přičemž skutečné (!) osobní důvody o všechno tohle usilovat tito lidé nemají. V důsledku se jim nic nedaří, načež sami sebe zahrnují výčitkami a urážkami. Například se obviňují ze slabé vůle, což zní velmi logicky, jestliže se člověku nepodaří dosáhnout něčeho, čeho jiní dosáhli.

Otázkou ovšem je, zda při svých pokusech šli svou vlastní cestou. Zda se někdy zamysleli nad tím, co doopravdy chtějí oni sami. Ne nějaké jejich ideální „já“, které si vykreslují v představách, „já“ dokonale vyhovující nárokům jejich okolí i všem kritériím „úspěšnosti“, ale jejich reálné „já“. To, které  cítí,myslí a něco si přeje ve skutečnosti. „Já“ zbavené jakéhokoli tlaku.

Vznikly sociální sítě a lidé čím dál tím víc vedou „život před publikem“.  Je zvykem veškerý svůj život veřejně vystavovat a samozřejmě není zrovna příjemné, jestliže snad vypadá hůř, než život přátel nebo známých. Nebo dokonce úplně neznámých lidí. A tak místo aby se kochali západem slunce, lidé si ho vyfotí a vystaví na Facebooku nebo Instagramu, jakoby snad onen západ neměl žádnou cenu, dokud nedostane aspoň dvacet „lajků“. Jaksi nepozorovaně si pak život zařizují tak, aby těch „lajků“ bylo více, a to doslova – ve formě schválení/nadšení/závisti na sociálních sítích. A vlastní reálná přání přitom naplňují stále méně a méně.

…Helena se vdává za Filipa, protože s ní chodí do elegantních drahých restaurací a dává jí designové šperky – kdyby takovou šanci propásla, všichni by řekli, že je husa. Koho zajímá, že s ním není o čem promluvit a z jeho ješitnosti se Heleně občas dělá špatně? Když kamarádkám na FCB předvede další Filipův nákladný dar, jde si Helena lehnout a brečí do polštáře…

…Lenka vždycky chtěla dělat psychologii, ale místo ní vystudovala ekonomii, protože rodiče i kamarádi se jí smáli a varovali, že bude někde za pár korun dělat výchovného poradce a na všechno bude roky šetřit. A teď se diví, že všechno má, jenom to štěstí nějak nejde…


…Jitka má tři děti, protože její matka vždycky snila o velké rodině, ale nemohla mít víc než tu jednu dceru… Takže Jitka už ví, že její sen o vlastním podnikání mizí v nenávratnu, protože máti se sice strašně ráda chlubí kamarádkám a známým svými vnuky, ale aby pomohla se o ně starat, ji ani nenapadne. Jitka má smůlu,  nemůže jít ani do práce. Děti miluje, ale z vlastního „štěstí“ je jí do pláče, protože si ho nevybrala ona, ale její matka…

Všechno se to zdá až k pláči jednoduché. Proč je tedy podobných případů pořád tolik?

Žádný universální recept na štěstí a úspěch neexistuje. Vždycky začínají hledáním vlastní cesty. Člověk musí poznat sám sebe a naučit se mít se rád.

Zamyslete se nad tím, zda všechny vaše touhy a přání jsou skutečně vaše, pro vás, zda náhodou nenáležejí lidem, jejichž mínění (nebo „lajky“)  jsou pro vás důležité.

Jaká svá přání jste v sobě potlačili, o čem si ani nedovolujete snít, protože to máte za projev hlouposti nebo egoismu? A co byste ve skutečnosti chtěli? Sami pro sebe?

Cizí boty už nikdy nenoste.

Alexandra Karavajeva

=========
Jak přestat být hodnou holčičkou?
Odložený život

Více pro dobrou náladu: