Život bez čekání

zivot-bez-ocekavani-big

Spousta lidí už tak žije, je to pro ně normální stav, ale pro mě to byl objev. A poctivě řečeno, takový efekt jsem nečekala.

Přestala jsem věčně na něco čekat. A v tu chvíli mi najednou bylo tak lehko, jako bych teprve v ten moment doopravdy začala žít. Dřív jsem spíš pořád přemýšlela  j a k  žít. Zavrhla jsem  i očekávání ohledně sebe sama… Dlouho jsem si myslela, že už už se najednou ukáže, co ve mně dřímá, jaký potenciál, že napíšu sto článků nebo ještě líp deset skvělých knih atd…

A pak jsem přestala čekat od sebe nějaké výsledky. Přestala jsem něco čekat i od jiných. Že mě třeba najednou začnou oceňovat, dají mi to nějak najevo, budou ke mně laskaví, zodpovědní… Přestala jsem na něco čekat i u svého partnera – že mi snad najednou začne víc rozumět a bude se chovat tak, jak by se mi to líbilo…

Přestala jsem čekat na peníze – smířila jsem se s tím, co mám a přestala jsem se trápit úvahami, jak mám konečně změnit svou finanční situaci. Prostě jsem si řekla, že až mi dojdou fondy, jistě se objeví i způsoby, jak to změnit. Stane se to, až to bude třeba, na nějakém příhodném místě a tím pro mě nejvýhodnějším způsobem…

Přestala jsem od života stále jen něco čekat a požadovat, aby mi poskytl to či ono… dřív jsem  v sobě nosila pocit člověka nespravedlivě odstrkovaného: vždyť přece tolik pořád dělám a jiní nedělají nic a jak jsou na tom!

Taky jsem přestala čekat, že zítra bude náhle všechno úžasné a problémy jednoduše  zmizí. Můj naivní dětský pohled si žádal klid a pokoj. Dokud si pohled skutečně dospělého  neuvědomil, že klid a pokoj mohu získat pouze a jedině v sobě a ne vytěsněním vnějších záležitostí a otázek, které je třeba nějak řešit.

Přestala jsem vůbec cokoli očekávat… Bylo mi lhostejné, co se stane. Dřív pro mě bylo důležité, aby se děly jen dobré věci, a vůbec – aby všechno bylo v pořádku. Protože uvnitř jsem měla strach, že se najednou stane něco, s čím si nebudu vědět rady (ta sebedůvěra!)… Nebylo mi jedno úplně všechno, samozřejmě – spíš jsem zkrátka vzdala nějaká očekávání do budoucna: jak to má být a jak to bude. Prostě jsem si řekla: „Co se má stát, to se stane. Všechno dopadne úplně nejlíp“.

Jasně, že tu byly plány, které bych byla chtěla realizovat, ale ukázalo se, že moje plány a všechno, co s nimi souvisí, jsou docela k smíchu. Alespoň když se podívám na možnosti, které mi život dal, a na to, jak jinak se věci začaly vyvíjet, když jsem  konečně přestala pořád všechno kontrolovat, něco čekat a vynucovat si, co by se mělo stát.


Očekávání stahují energii k jedné jediné věci, maximálně snad ve více variantách. Zpravidla k takové, kterou už máme v mysli hotovou, vykonstruovanou –  a to nám brání v pohybu, brání to životu, aby nám přinesl něco lepšího… Přičemž to lepší je zpravidla něco, co člověk vůbec nečeká.

Uvnitř jsem stále cítila očekávání, a v mysli jsem tedy logicky měla nastavený program „jak všechno má správně jít“. Můj rozum se důsledně držel tohoto programu a nedej pánbu, aby snad něco bylo jinak. Mimo tento rámec jsem nic nevnímala.

Můj program byl zaseknutý na znalosti „jak“ – jak mám udělat tohle, jak mám udělat tamto, jak mám něco říct partnerovi, jak mám jednat s neznámými lidmi, jak vydělat víc peněz, jak by se něco mělo stát, jak mám dojet tam a tam, jak mám splnit tohle a tohle. V drtivé většině případů jsem, než jsem se do něčeho pustila, musela vědět předem, jak se do toho pustím, jak to budu dělat (mám-li proces kontrolovat, je přece třeba předem pokud možno vyloučit možnost chyby).

Otázka „jak“ mi neustále šrotovala v hlavě: „jak? a jak? a jak?“. Nejlepší na tom je, že odpověď nikdy včas nepřišla, většinou jsem se jí dočkala, když jsem na „jak“ čistě náhodně na chvíli zapomněla.

Chtěla jsem vědět předem, jak se co stane. Což není možné. (No – třeba je, ale já zatím věštecké schopnosti nemám.) Odpověď přichází vždycky až v běhu událostí. Takže když jsem se k něčemu chystala, zahájila jsem mohutný proces přípravy. Ten byl ovšem dlouhý a náročný a občas se tak protáhl, že k akci samé už mi jaksi nezbyly síly. Příprava mě tak vyčerpala, že se mi už do ničeho nechtělo.

Podobá se to přípravě na zkoušku, kdy člověk dře a dře tak usilovně, že když pak dojde    ke zkoušce samé, je tak vyždímaný, že už prostě nemá sílu na nic, ani aby předvedl to nejlepší, co v něm je, ani na to, aby zkoušku vůbec složil. Když mě komplex premiantky konečně pustil, nechala jsem naplno rozpoutat svou vnitřní revoluci:


Nějak to dopadne

Prostě se do toho dám a vývoj ukáže, co a jak mám dělat…
Až budu na nějakou otázku potřebovat odpověď, jistě se objeví…
Má-li se mém životě něco stát, tak se to zkrátka stane…
Jak se má věc odehrát, tak se taky odehraje. Všechno se děje způsobem pro mě nejlepším…

Nikdo neví, jak lehko mi v tu chvíli najednou bylo a všechna „jak“ mi byla ukradená, vždyť je to stejně jedno…
Spadlo ze mě veškeré napětí… všechno bude tak, jak má…
Věci budu dělat tak, jak to půjde, ne s myšlenkou na to, že musím být nej nej a udělat všechno ideálně…

Co má být, má být… udělám, co můžu, ale určitě už se nebudu jako šílenec snažit kvůli jedné jediné věci, abych nakonec stejně udělala chybu, protože jsem zkrátka vyvinula neúměrné úsilí a vydala se ze vší síly…

Od té doby se v mém životě dějí zázraky:

  1. Začala jsem víc naslouchat sobě samé, začala jsem mít nápady (byly tu i dřív, jenomže já jsem si v mysli usilovně hájila své konstrukce). Začala jsem své nápady vnímat a pochopila jsem, že jsou uskutečnitelné, i když zatím jsem nevěděla jak. Ale šla jsem do nich a cestu jsem nakonec našla, protože se vynořila v průběhu realizace.
  2. Začala jsem být mnohem výkonnější – dřív jsem většinu energie vydala na přípravný proces a při akci samé mi zkrátka došla. Sama jsem se divila, že mi všechno jde snáz a rychleji, než když jsem věci předem stokrát ověřovala a nekonečně dlouho se připravovala.
  3. Začala jsem požadovat co bylo třeba v patřičný moment a nepotřebné věci jsem odmítala – a nečekala jsem, jestli mi lidé porozumí nebo ne.
  4. Události se v mém životě doslova valí a sotva stíhám všechno, co je přede mnou. Věci se mi daří s minimálním úsilím a dopadají dobře. Dřív jsem stále čekala, že se něco stane. Teď sama ovlivňuju věci, které se mají stát, pryč je doba, kdy jsem na ně jen reagovala.
  5. Kolik jen zajímavých známostí jsem za uplynulé dva týdny navázala! Sama se divím, jak snadno se dávám do řeči s lidmi na ulici, v nákupním centru, ve výtahu, kde se dá – a netrápím se otázkou „jak se mám seznámit“ a „kde se mám seznámit“. Komunikační vzduchoprázdno naplňující můj život ještě nedávno, je pryč.
  6. Často se teď ocitám ve správnou chvíli na správném místě. Události se začínají spojovat do řetízku a ten mě vede přesně tam, kde je to v tu chvíli třeba.
  7. Útraty za nákupy mám dvakrát nižší. Dřív jsem chaoticky nakupovala do zásoby a věčně se mi nedostávalo peněz. Teď kupuju promyšleně kvalitní věci za normální ceny. Najednou mi začaly zbývat peníze. A ty s potěšením utrácím pro sebe…

Mnohé se teď samo o sobě vynořuje v mém životě… I to, co dřív nešlo, je teď možné, ať už to byly jakékoli plány nebo úmysly.

Kdysi jsem někde četla tohle:

„Odpovědnost je schopnost reagovat na to, co nám život navrhuje či předkládá právě teď“. Vím, že tenkrát se mi tahle definice zodpodvědnosti moc líbila, jenom jsem nevěděla, jak ji uplatnit v životě. Nechápala jsem, co že mi to život předkládá právě teď, naopak jsem si stěžovala, že mi nedává nic, je takový nijaký, nestará se o mě, nic mi nepřináší. Prostě jsem nevnímala a neviděla jeho dary, protože jsem se stále jen motala v jakémsi očekávání a ustavičně jsem v mysli pátrala po odpovědi na to své „jak?“.

Všechno je teď jednodušší. Už nechci mít věci pod kontrolou a nemusím předem vědět, jak budou probíhat – nečekám jak dopadnou, protože se stanou a dopadnou tak, jak to pro mě bude nejlepší. Začala jsem vnímat sám život, jeho pulsování a proměnlivost a reagovat na to, co mi přináší právě v tuto chvíli.

Jevgenie Medvěděva

=========
Co dělat, když věci nejdou tak, jak mají?
8 příběhů moderního otroctví

Více pro dobrou náladu: