Vyprávění o obyčejné lidské laskavosti

laskavost

Byl jsem maminčiným jediným dítětem. Vdávala se později a lékaři jí už nechtěli povolit mít děti. Neposlechla a na své riziko se rozhodla mě porodit.

Byl jsem tedy dítě velmi chtěné: dědeček a babička, tatínek i nevlastní sestra mě starostlivě opečovávali –  a maminka, ta teprve svého jediného syna hýčkala a střežila!

Musela ovšem znovu nastoupit do zaměstnání. Pracovní doba jí začínala velmi brzy ráno. Ještě před tím mě vodila   do školky. Aby to stihla, jezdívali jsme prvními autobusy a tramvajemi. Řidiči bývali každé ráno stejní, rychle jsem si je zapamatoval. Když jsme dojeli na místo, vystoupili jsme z tramvaje, maminka mě dovedla k nedaleké brance školky, předala učitelce, utíkala zpátky na zastávku a čekala na další tramvaj.

I při největší snaze se maminka několikrát opozdila s příchodem do práce. Dostala výstrahu, že příště ji už vyhodí. Žili jsme jako tenkrát všichni: velmi skromně. Jenom z  tátova platu jsme prostě vyžít nemohli. Maminka se srdcem sevřeným úzkostí tedy vymyslela řešení: na stanici mě samotného, tehdy tříletého chlapečka, nasměruje k brance mateřské školky a bude se jen modlit, abych k ní správně došel.

Všechno klaplo hned napoprvé, ačkoli ty chvíle byly pro ni nejdelší a nejstrašnější v životě. Probíhala poloprázdnou tramvají, aby viděla, jestli už jsem došel k vrátkům, nebo se k nim ještě batolím, navlečený do kožíšku a zachumlaný do šály a čepice. Vždycky jsem správně došel na místo.

Po nějakém čase si maminka všimla, že tramvaj vyráží z téhle stanice velice pomalu a nabírá rychlost teprve tehdy, když já zmizím za brankou školky. Tak to bylo po celé ty tři roky, co jsem do školky chodil. Maminka neznala důvod  a ani se ho nepokoušela zjistit. Hlavní pro ni bylo, že se o mě nemusela tolik bát, viděla mě až do okamžiku, kdy učitelka otevřela vrátka.

Jak to bylo, jsme se dozvěděli až po několika letech, když jsem začal chodit do školy. Jel jsem tenkrát s maminkou    k ní do práce. Najednou na mě zavolala řidička tramvaje: „Ahoj mladý muži! Ty jsi ale vyrostl! Jestlipak si ještě pamatuješ, jak jsme tě s maminkou vždycky doprovázely do školky?“

Uběhlo mnoho let, ale pokaždé, když projíždím touhle zastávkou, vybaví se mi  krátká životní epizoda, kdy ta žena každý den pozdržela celou tramvaj. Úplně nezištně, pro klid jí zcela cizí osoby. Každý den opakovala jeden malý dobrý skutek. A ta vzpomínka mě vždycky zahřeje u srdce.

=========
Příběh o opravdovém příteli
Slečna „Spojtemiprosím“. Dojemný příběh.
Až se mi jednou narodí syn… K zamyšlení.

Více pro dobrou náladu: