Vůbec si nevšímáme, jak naše děti rostou

deti-rostou2

S dětmi je tolik starostí a trampot. Občas si říkáme: už aby vyrostly a člověk mohl žít taky svůj vlastní život! Děti vyrostou a my si najednou uvědomíme, jak málo jsme si cenili drahocenného daru jejich dětství.

Mé dceři bude brzy čtrnáct. Měří 170. Támhle sedí, zahloubaná do Bradburyho. Jak se to tak rychle stalo? Vždyť ještě včera jsem věšela vyprané růžové kabátky s motýlky a kytičkami. Motýlci a kytičky zůstali – na růžových podprsenkách, které si dneska věší sama. Jako by mezi tím ani nebyl žádný přechod.

Syn je starší, nedávno absolvoval, má vousy, auto a snoubenku… A já se občas ještě stále přichytím při myšlence, že támhleta mašinka ve výkladu hračkářství by se mu mohla líbit. Jako dítě vláčky miloval.

Když opět něco na počítači popletu, mívá na tváři takový zvláštní výraz. Trpělivý. Něco jako „To nevadí, stejně tě mám rád a jasně, že ti pomůžu“. Měla já jsem tolik trpělivosti, když byl malý a něčemu hned nerozuměl, nebo něco pletl a kazil? Už si to nepamatuju.

Čím dál tím víc si uvědomuješ, že to je snad vůbec největší pravda o dětech: hrozně rychle vyrostou. Mladí rodiče mívají pocit, že takhle už to bude napořád. Věčný pláč v noci, věčné chování v náruči, věčné hry s mašinkami a auty, pláč při rozloučení a posté tatáž pohádka. Tolik si přejí, aby se všechno rychleji měnilo! Aby rychleji vyrostlo, naučilo se, umělo samo to a to …


A to se také stane. Vyroste a poradí si bez nás, strašlivě rychle. Máme svá zaměstnání, chodíme do práce, navazujeme vztahy, máme tvůrčí život a nejrůznější povinnosti a život svých dětí prožíváme zlomkovitě. Rok nebo dva na začátku, potom půlhodinka večer a půlden o víkendu, dva týdny o dovolené. Když sečteme „čistý herní čas“ svého rodičovství, kolik to dá celkem? A to ho ještě spoustu promrháme napomínáním, poznámkami k chování, věčným „přestaň“, „počkej“ a „radši si jdi udělat úkoly“…

Ve vzpomínkách se člověku nevybavuje učení chodit na nočníček, ani známky ve třetí třídě. Vzpomínám, jak když malému byly čtyři roky, jel se svými zbožňujícími babičkami sám k moři. My s manželem jsme se mohli uvolnit až za měsíc. Po celou dobu jsme si denně telefonovali, babičky vyprávěly, jak je čilý, pěkně jí, hraje si a vůbec všechno je fajn. Když jsme však konečně dorazili za nimi a večer jsme se ve třech povalovali na velké posteli, náš chlapeček si náhle zhluboka vzdychl a povídá: „To bylo tak těžké, žít bez ochrany!“

Když bylo dcerce pět a chodila do školky, chystaly jsme spolu „zásobu pusinek“. Měla takovou kombinézu s mnoha kapsičkami. A já jsem od rána do všech těch kapsiček dávala pusinky, aby až se jí zasteskne, si mohla po libosti nějakou vytáhnout.

Rodiče by měli dětství svého dítěte vnímat jako velmi krátký a nade všechno cenný dar. Čas, kdy mu mohou být nablízku, starat se o ně, radovat se s ním, objímat je, naslouchat mu, být pro něj ochranou a bezpečím a vytvořit mu „zásobu pusinek“ na celý život…

Nepospíchejte. Perte kabátky a kupujte vláčky. Vychutnávejte si dětství svých dětí.

Ludmila Petranovská

=========

 

Více pro dobrou náladu: