Všechno je možné, jenom se musíme snažit

vse-je-mozne

Někdy nám připadá, že máme jen omezené možnosti. Často však tím, co nás omezuje, je jenom nevíra ve vlastní síly a nedostatek úsilí. Leo Bormans, belgický motivační řečník, autor bestsellerů „Celosvětová kniha štěstí“ a „Celosvětová kniha lásky“, vypráví příběh, který se může stát zdrojem naděje a sebevíry.

„Jednou jsem měl příležitost setkat se s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem. „Jaký jste byl, když vám bylo deset?“ zeptal jsem se ho. Rozesmál se: „Nemyslíte snad, že jsem už tenkrát toužil být hlavou OSN?“ Ne ne, ujistil mě pak, byl stejný jako všechny děti. Díval se na hvězdy a snil o něčem velkém, o něčem lepším, než co je teď.

A tím to všechno začíná. Všichni jsme vyrostli se stejnými hodnotami. Prostě proto, že všichni jsme lidé. To je to, co nás spojuje. Chápeme stejně, že někdo se dostal do neštěstí, nebo že se s ním nejedná fér. Mnozí však to raději přehlídnou. Dělají, že nevidí. Něco se kolem nás začne měnit teprve tehdy, až každý přijme odpovědnost za svou osobní volbu. Až v sobě najde sílu především k vnitřní proměně.

Máme všechny možnosti tyhle síly v sobě rozvíjet, pěstovat je u svých dětí a pomáhat je najít i svým blízkým. Pozitivní psychologie je založena na nevyčerpatelných lidských vnitřních možnostech. Nakonec vždycky dostaneme to, do čeho vložíme své duševní úsilí. Soustředíme-li se na problémy, dostane se nám problémů. Budeme-li naladěni na řešení, budeme na své otázky nalézat odpovědi. Jakmile člověk začne žít s vírou, že možné je vše, stačí se jen snažit, ztratí pocit omezujících hranic. Pojmenoval jsem tento jev „possibilismus“, podle anglického possible – možný. Je pro mě spojením dvou lidských vlastností: umění snít a odvahy sny uskutečnit. Jít stále k cíli, i když třeba pro svět nepozorovatelnými drobnými dětskými krůčky.


Můj otec byl obchodní cestující a žili jsme v jedné z nejchudších částí Belgie. Když mi bylo pět, rád jsem s tatínkem chodil do jednoho malého krámku s potravinami. Majitel pro mě vždycky obrátil dnem vzhůru bednu od zeleniny a já jsem z tohoto improvizovaného pódia přednášel naučené básničky. Měl jsem tahle vystoupení strašně rád a vždycky jsem odcházel s odměnou – se zmrzlinou. Dnes cestuju po celém světě a komunikuju s obrovským auditoriem. Nedávno jsem si uvědomil, že to co dělám, se v podstatě podobá těm mým dávným dětským „představením“. Dnes je mou zmrzlinou pozornost posluchačů, jejich odvaha ke změnám, přání něco ve svém životě zlepšit.

Nejhorším rádcem je nám v životě strach. Obava z prvního kroku, ze začátku něčeho nového. Tento strach člověka paralyzuje a on kolem sebe přestává vidět možnosti štěstí. Pohání nás naopak víra v něco lepšího, ve vlastní síly a schopnosti, které je vždycky možné realizovat.

Někdo vás možná shovívavě označí za snílka. Cynismus je totiž tou nejpohodlnější životní cestou: nevyžaduje žádné úsilí, neuznává lidské touhy, ignoruje, co je v člověku nejlepší. Jak mi tenkrát na rozloučenou řekl Kofi Annan: Nikdy nepřestávejte snít a nezapomínejte také své sny měnit ve skutečnost“.

=========
Víc trápení, než života. Jak sami sebe zavádíme do slepé uličky.
Tři vědecky podložené příčiny proč důvěřovat vlastní intuici

Více pro dobrou náladu: