Často podléháme domněnce, že k blízkým lidem se můžeme chovat tak trochu „s nadhledem“. Všelijak vtipkovat na jejich účet, mávnout rukou nad obvyklými nářky a stížnostmi, pouštět jedním uchem tam a druhým ven jejich opakované myšlenky a historky, zkrátka, že si můžeme dovolit nestarat se o jejich život. Nevšímat si ho. Setkáváme se s tím v každé vztahové oblasti, mezi dětmi a rodiči, mezi příbuznými, stejně jako v partnerských vztazích. Pojďme se dnes v tomto kontextu blíže podívat na vztah partnerský.
Na počátku jsou zamilovaní jeden pro druhého středem vesmíru. Každé slovo je perla, malé zdržení milované bytosti vyvolává záplavu obav, nenáladu nebo smutek, moře starostlivých otázek.
Titul knihy francouzského spisovatele Frédérica Beigbedera tvrdí: Láska žije tři roky. Dál už je to každodenní rutina bez jiskry a vůně. Spousta lidí dokonce prohlásí, že to je přece normální.
Každý v té či oné míře uznává, že vztah je tvrdá práce, jenomže málokomu se chce opravdu na něm pracovat. Ostatně, tvrdá práce sama o sobě mnoho užitku nepřinese, pokud ti dva nejsou jeden druhému zdrojem inspirace a nadšení.
Představte si nějakou práci – neoblíbenou, protivnou a otupující, málem při ní překonáváte nevolnost. Do pozdního večera nad ní sedíte v kanceláři a vše, co děláte, děláte pečlivě, dobře, ba dokonce lépe než jiní. Celé roky se takhle dá žít v sebeklamu, že jednoho dne si tu činnost přece jen oblíbíte. Jednoho dne se vám třeba zalíbí a práce se vám stane přímo posláním…
Po pravdě řečeno, ono oblíbené úsloví, že člověk si nakonec zvykne na všechno (a nemusí to být rovnou šibenice), ve vztazích zas tolik potvrzení nenachází. Vztah předpokládá cit. A k citu patří i mrazení v zádech, trémou stažený krk a hlava v oblacích, zkrátka romantika.
Partner přichází domů sklíčený, na otázky odpovídá jednoslabičně. Pokud jste na vztah už rezignovali, prostě si toho „nevšímáte“ („Teď se zas bude nimrat v tom, jak ho kolega podráží. Mám po krk věčného rozebírání kolegů a dodávání nálady. Radši se najíme“).
Jiný příklad: právě jste dotelefonovala s matkou. Opět se jí podařilo vás jakoby mimochodem dotknout („Já v tvém věku už jsem měla pořádného manžela a solidní zaměstnání“). Polykáte slzy. Partner to vidí, ví, o co jde, ale jednoduše ho omrzelo rozebírat vaše dětská traumata. Takže si také ničeho „nevšímá“ a předstírá, že vše je OK. Také on ignoruje možná všední, ale velmi závažné problémy.
Tímto způsobem se lidé jeden druhému vzdalují. Přestávají o sebe každý den usilovat. Jsou přece tady, vedle sebe, tak proč by se měli znovu snažit, proč by měli znovu a znovu dávat najevo starost, ten druhý snad už ví, že ji sdílejí…?
Bohužel velmi rychle zapomínáme, jak jsou naše city i při veškeré jejich pevnosti paradoxně velmi křehké. Myslíme si, že pokud člověk miluje, odpustí nám vše, i lhostejnost, tvářící se zkraje jako nevinná nevšímavost.
Jakmile však zanikne oboustranný živý zájem a nadšení, vztah se rychle mění ve všední obraz, v část obecné krajiny. Je opravdu tristní a stísňující, jak snadno se ti dva, milující a milovaní, neopakovatelní a výjimeční, stanou cizími lidmi. V jednu chvíli pak lhostejnost překročí jistou mez a jeden druhému se rozplynou v davu, uvnitř jen prázdnotu a lítost.
Politování vyvolává především skutečnost, jak rychle a snadno rezignovali a rozhodli se, že tak, jak to vedou, je to také docela dobré. Jak rychle je ten druhý vlastně přestal zajímat, plnit nadšením a údivem. Jak bez nejmenšího zamyšlení vzdali jakékoli úsilí, aby si zasloužili své výjimečné postavení v očích milovaného partnera. Existuje velmi mnoho zdánlivých maličkostí, na které rychle zapomínáme.
1. polibek na rozloučenou
2. neplánovaný telefon během dne (Jak se máš? Jak dopadla ta prezentace?)
3. malá příjemná překvapení (Došel jsem pro chleba a vzal jsem ti sušenky)
4. zájem o události důležité pro toho druhého (Ještě nevyhlásili výsledky toho výběrka?)
5. znalost partnerových specifik (Nejez tu druhou zmrzku, budeš mít zase angínu.)
Láska se snadno vytrácí cestou drobných nepozorností, které se podobně jako sněhová koule postupně mění v lhostejnost. A ta zabije každý vztah. Starost, účast, zájem, schválení, podpora a nadšení tím druhým jsou jedinou cestou pěstování silného, upřímného vztahu.
Neodcházejte do stínu, nesplyňte tomu druhému s šedivou masou ostatních. Není to zase tak dávno, kdy setkání s ním bylo pro vás tou nejdůležitější událostí na světě. Bojujte o lásku, bojujte jeden o druhého, po troškách, po kousíčkách. Kupte Kinder vajíčko a dejte partnerovi hádat, ve které ruce ho pro něj schováváte; vyslechněte jeho problémy, povězte mu o těch svých a nezapomeňte ho pečlivě zakrýt, jdete-li spát později.
Každý den… A právě na tom stojí ono „A žili šťastně a dlouho, až do smrti“…
V.Koliná
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Proč se dnes vztahy tak snadno rozpadají
Co se děje se vztahy, když se v nich nic neděje
