Umění ignorovat

ignorovat

Při jedné ze svých pověstných přednášek se indický filosof Džiddu Krišnamurtí (1895 – 1986) zeptal auditoria, zda chce znát jeho tajemství. Přítomní v sále ztichli a tázavě na něj hleděli. „Víte“, řekl jim, „nejčastěji ze všeho se mi chce na všechno se vykašlat“.

No jistě, nejspíš to neřekl zrovna takhle. Podle většinového mínění prohlásil něco jako: „Víte, já si prostě nejraděj nevšímám toho, co se děje“. Mohl to ostatně říct tak či onak. Mám zato, že ta vykašlávací verze je většině stejně nejbližší. Předem se za jistou hrubost toho výrazu omlouvám – a použiju ho tady ještě dostkrát – ale nic nevyjádří pravdu, kterou bych vám rád předal, tak trefně.

Když někoho vyzvete „nevšímej si“, možná se na vás ten někdo divně podívá. Pokud tedy nenavštívil Krišnamurtího přednášku. Na každý pád však všichni vědí, že v životě se někdy vyskytují nepříjemné chvíle, na které by bylo nejlepší zapomenout/se vykašlat. Nezapomenout znamená myslet na to, co se přihodilo. Například na vás někdo byl sprostý do telefonu a vy si v hlavě stále přehráváte, co se stalo. Nedokážete se na to tak snadno vykašlat. Jestliže však zavěsíte, pokrčíte rameny a klidně si jdete zajezdit na kole, pak se vám zapomenutí skvěle daří.


Jestliže si děláš starosti, vůbec to neznamená, že děláš něco užitečného nebo prospěšného, i když to tak třeba vypadá. Vyhlíží na první pohled docela zákonitě, že když si něčím moříme hlavu, blížíme se tím nějaké odpovědi. Nějakému řešení. Jenomže to vůbec není pravda. Neustálé přemílání něčeho v hlavě je sice myšlenkový proces, avšak myšlenkový proces, který není zaměřen na hledání řešení. Neboli je neužitečný.

To vrhá jasné světlo na jednu z nejhůře vykořenitelných a přitom nejhloupějších představ o lidském myšlení: jsme přesvědčeni, že většina myšlenek je cenná jaksi sama o sobě, že k něčemu povedou. Většina našich myšlenek nám však pouze zaplňuje hlavu a odvádí nás od reálného života. Nevedou k žádným důležitým rozhodnutím ani analytickým závěrům, prostě nás jen pohlcují a je docela možné, že nám zkracují život.

Obvykle se nám zdá, že naše úvahy mají nějakou funkci čistě proto, že jsou vyvolány silnou emocí nebo jsou orientovány na předmět pro nás důležitý: například spravedlnost, úctu nebo současný stav společnosti.

Ale není to tak. Úvahy mají smysl pouze v tom případě, když přimějí tělo, aby se pohnulo a dělalo něco užitečného. To neznamená, že na každé rozhořčení, hrubost nebo nespravedlnost je třeba odpovídat okamžitou akcí. Právě naopak. Obvykle s tím nic nenaděláš nebo se ti s tím nic ani dělat nechce. A to je normální. Ve většině případů je lepší nic nedělat a prostě věc ignorovat.

Taková koncepce může vypadat poněkud apaticky. Ve skutečnosti tomu tak není. Je to jen odmítnutí zbytečného vydávání energie a času na k ničemu nevedoucí myšlenky. Takže pokud jste se rozhodli se nad něčím mořit, ujistěte se, že to povede k reakci na to, co se přihodilo a začněte jednat. Tady je názorné schéma postupu.

schema-ignorovat

Naučit se ignorovat není tak jednoduché. Potřebujete praxi. Schopnost ignorovat by měla patřit k těm životně nezbytným uměním a návykům, kterým učíme děti, jako je umění počítat, zavazovat tkaničky a dávat si pozor na cizí lidi. Docela nedávno jsem si šel zaběhat a vtom na mě někdo zaječel z náklaďáku, co jel kolem. Pořádně jsem se lekl, myslím, že jsem až poskočil, jak to bylo nečekané. Nejspíš se tomu v kabině pořádně chechtali a plácali se po ramenou, jak se jim to povedlo. To takoví hlupáci obvykle dělají potom, co na někoho zařvou z auta.

Bývaly v mém životě časy, kdy bych byl vydal obrovské množství energie na rozrušení a vztek nad takovou nespravedlností. Ale teď jsem se k ničemu podobnému vůbec nechystal a prostě mě to minulo. Chvilku jsem cítil ten prvotní příliv vzteklého adrenalinu, ale rozhodl jsem se nechat to zkrátka být. Byla to pětivteřinová záležitost. Nemělo smysl ji reflektovat půl dne a pak o tom ještě všem okolo vyprávět.


Běžel jsem dál a rychle jsem zjistil, že během několika málo vteřin bylo kolem opět ticho a klid. Po tom, co se přihodilo, nezbyla nejmenší stopa, čistě proto, že jsem si to v hlavě neoživoval a vykašlal se na to.

Znal jsem lidi, kteří vyprávěli – a ne jednou – nekonečné story o nějaké nepříjemné dvacetivteřinové záležitosti, která se jim přihodila kdysi před lety a na niž nemohou zapomenout. Nejspíš někoho takového také znáte. Nepěstujte nic takového. Jděte zvolenou trasou: prostě to ignorujte.

Umění včas něco ignorovat neznamená, že budete ignorovat všechno. Znamená to, že to děláte výběrově a vědomě. Když k tomu máte důvod. Hlavní je se včas přichytit při odvetné reakci. Všechno začíná zlobou a rozhořčenými výrazy, které vás napadají, obvykle v podobě nějaké vtipné hlášky o nevychovanosti a bezohlednosti. Začínáte si v hlavě přehrávat několik možných scénářů, v nichž pachatele pořádně usadíte. Můžete se snadno dát vést mstivou fantazií a v podobě Terminátora nebo tanku se hnát za náklaďákem, který v hrůze prchá a nakonec narazí do stromu, čemuž se vy srdečně smějete.

Když se přichytíte při podobných myšlenkách, připomeňte si, že na takové záležitosti se můžete vykašlat. A svou pozornost přepněte do materiálního světa. Co že jste to chtěli dělat před tím, než proběhl tento nicotný incident? Naslouchejte tělu: co potřebuje, aby se pohnulo dál?

Takže zavěste, vytočte jiné číslo, uběhněte ještě kilometr, namíchejte si drink, skočte na kolo… všechno to, co logicky následuje v životě člověka, který si nevšímá podružných životních lapálií. A pokud nemáte trpělivost nad něčím zbytečně přemýšlet, zamyslete se radši právě nad tím.

via

=========
5 úrovní umění říkat pravdu
Tohle si přečtěte, je-li vám smutno a nevíte proč

Více pro dobrou náladu: