Šachová partie
Angličan a Ruska se seznámili na Capri. Prožili krátkou bouřlivou známost. Pak se Angličan vrátil do Londýna a Ruska do nekonečných ruských dálav. Dohodli se, že ve svém vztahu budou pokračovat alespoň korespondenčním šachem. Čas od času dorazil z Ruska dopis s dalším tahem a čas od času přicházel dopis se znaky šachové notace do Ruska. Angličan se zatím oženil, měl tři děti. Taky Ruska se šťastně provdala. Jejich šachová partie trvala dvacet let. Jeden dopis za pět nebo šest měsíců. Pak do Anglie přišla obálka obsahující záludný tah koněm. Angličan přišel o královnu… a pochopil, že tenhle tah vymyslel někdo jiný, kdo mu tak sděluje, že jeho vzdálená láska zemřela.
Láska
Manželství jsou dnes krátkodobá. Bývalí zamilovaní se tak zbavují možnosti velikého objevu – jak krásné je držet se za ruce a jít spolu vstříc smrti. Mnoho lidí si myslí, že nový vztah jim přinese silnější dojmy. Ale tak to není. Nejsilnější cit na Zemi vzniká, když „amare“ (milovat) přerůstá v „voler bene“ – mít rád, doslova „chtít dobře“ pro toho druhého. Na světě není nic důležitějšího než tohle voler bene. Přichází až se společně prožitými roky; pokud ty roky neodnesly vzájemnou důvěru. Ztráta tak dlouhého spojení je tragičtější než ztráta lásky, tím spíš pak než ztráta fyzického potěšení. Ztráta „voler bene“ znamená skutečnou, hlubokou samotu, absolutní prázdnotu. Měl jsem štěstí prožívat „voler bene“. Bude mi devadesát a vedle mě je Lora – má žena, kterou jsem před více než třiceti lety našel v Rusku.
O dokonalosti
Nic není horší než dokonalost a nic není sladší než vzduch, ta lehoučká věc kolem naší hlavy, která často zprůzrační, když se na nás zeširoka usměje žena.
Můj nábytek vyjadřuje grácii toho, kdo nezvládá linie dokonale.
Pruhovaný pokoj
Ten člověk se bál lidí, kteří by mohli zaťukat na jeho dveře nebo mu zavolat telefonem, i těch, kteří by ho mohli vidět z oken protějšího domu. Proto si nechal vymalovat pokoj na pruhovano. Šedé pruhy se střídaly s bílými, stejně jako na jeho pracovním plášti. Když se na schodech ozvaly podezřelé kroky, vrhl se po plášti, oblékl si ho a ztichl, přitisknutý těsně ke zdi. Jednou ho jeho žena při návratu domů nemohla najít. Volala na něj. Splynul se zdí tak dokonale, že pokoj vypadal prázdný.
Fotografie
Jednou večer jel tramvají. Náhle ucítil, že se někdo dotkl jeho ruky. Mladý voják ho jako staršího člověka pouštěl sednout. Zrozpačitěl a posadil se. Něco takového se mu přihodilo poprvé. Obrátil se k oknu, za kterým nebylo vidět nic než noční tmu a náhle pocítil všechnu tíhu svých let. Od toho večera se zamykal ve svých čtyřech stěnách, ale to mu v jeho smutku nepomohlo. Jednou ráno dostal dopis ze vzdáleného města. Otevřel ho a našel fotografii staré nahé ženy. Bez jakéhokoli podpisu nebo vysvětlení.
Nasadil si brýle a ve zvrásněné tváři našel známé rysy: byla to jediná žena, kterou v životě doopravdy miloval. Protože znal její ušlechtilost, pochopil hned, co mu chce říci.
Domyslela si jeho trápení a neostýchala se předvést mu svou zestárlou nahotu, aby ho přesvědčila, že city jsou silnější než tělo.
Z deníku
Silný vítr. Z mandloně opadávají květy. Lapáme je v letu do obrácených deštníků. Jeden lístek se mi přilepil na čelo. Nesundal jsem ho. Buddhističtí mniši vzdávají lístkům poslední poctu. Jak důležité je zkrotit svou sebelásku a pýchu, aby se člověk naučil vážit si života jiné bytosti! Všechno kolem vypovídá o jednotě vesmíru, o tom, že každá věc má ve Stvoření své rovnoprávné postavení. Jedny dostaly hlas a stýkají se za pomoci zvuků a slov. A jiné rozmlouvají pomocí barev a vůní. Život je dechem i toho nejmenšího lístečku na stromě. Člověk se musí naučit chápat utrpení kvítku i rozpoznat v jeho vůni přívětivé slovo.
Východ není jen zeměpisný prostor. Jsou to skryté dveře do našeho vědomí. Ve světě stoupajícím po vertikále je Východ kruhem dotýkajícím se jiného kruhu jako přesunující se rovina. Přesunující se rovina Východu, to je vlídná pozornost k třepetání jednoho jediného lístku a odřeknutí se přání.
Budík
Jeden chudý arabský prodavač měl na prodej jenom jeden budík. Vystavoval ho na svém zaprášeném koberečku. Všiml si, že už po mnoho dní se o jeho budík zajímá jakási stará žena. Byla to Beduínka toho plemene, která cestují s větrem.
„Ty ho chceš koupit?“ – zeptal se jí jednou.
„Kolik stojí?“
„Jen málo. Ale nevím, jestli ho prodám. Když zmizí i on, nebudu už mít žádnou práci“.
„A proč ho tedy vystavuješ na prodej?“
„Protože mi to dává pocit života. A tobě by byl k čemu? Copak nevidíš, že nemá ručičky?“
„Ale tiká?“
Prodavač budík natáhnul a rozlehlo se hlasité kovové tikání. Stařena zavřela oči a přemýšlela, že ve tmě by se mohlo zdát, že to vedle bije něčí srdce.
Poslední láska
Měla v životě leccos ráda, ale ve stáří už ji to nějak k ničemu netáhlo. Přesto neztrácela naději, že ještě na zemi narazí na něco, co jí bude blízké. A nakonec si oblíbila chrám v Assisi. Přestěhovala se do města. I v zimě, když lilo jako z konve, se vydávala s deštníkem ven, aby svého oblíbence nenechávala opuštěného, bičovaného deštěm a záblesky.
Když přicházelo jaro, přicházela stařenka ráno i večer laskavě pohladit suché, teplé kameny. Byla to tichá, nevěrou neohrožovaná láska, která trvala až do samé smrti.
Vrata dokořán
Není známo, kdo nemocné přiměl, aby stáhli špinavá prostěradla, bílé košile a pracovní pláště a vydali se na lov motýlů. Přes kovovou kostru přetáhli síť proti komárům. Vznikla tak lehká, kulatá klec, kde v zajetí lezlo a klouzalo nožkami po jemných okách sítě nesčíslné množství šupinokřídlých, kteří se z města zbaveného zeleně slétali na kvetoucí trávníky a záhony léčebny pro duševně choré.
Nakonec pacienti požádali hlavního lékaře, aby se jedna z sestřiček vydala do centra města a motýly tam vypustila. Tak se i stalo. Na náměstí se seběhlo mnoho lidí a když jeptiška povolila šňůru stahující síť, do vzduchu vyletěl celý oblak motýlů. Doprava se zastavila, protože všechny ohromila tak neobyčejná událost. Když pak lidé pochopili její smysl, otevřeli na znamení solidarity vrata léčebny dokořán, aby lidem, kteří tam byli zavřeni, darovali svobodu a lásku.
Úryvky z knihy Tonina Guerry «Sedm sešitů života»
…Když na podzim padá první list, je to ohlušující rachot, protože s ním padá i celý rok…
Žít máme tam, kde slova jsou schopna měnit se v listy, houpat se ve větru a krást barvy oblakům. V pozadí našich rozmluv mají stát proměnlivé nálady ročních období a ohlasy krajin, kde k nim dochází. Není pravda, že na slova nepůsobí hluk či ticho, které viděly jejich zrození. Mluvíme jinak, když prší a jinak když nám slunce zaplavuje ústa…
…Potěšilo mě dřevěné okno šedavé barvy, pokryté sotva znatelnými zbytky bílého, drolícího se nátěru. Za sklem stál malý květináč s kytkou a za ním visela zašívaná krajková záclona. Bylo to jako barevný dárek těm, kdo chodí kolem po ulici od lidí, kteří tu bydlí a kteří si v životě váží něžnosti a rozdávají ji jiným.
…Padá sníh a mé myšlenky bělají. Nejradši bych nic nedělal. Už brzy začnou únavné novoroční oslavy. Rád bych je strávil s obyčejnými lidmi, kteří si zachovali skromnost. S těmi, jejichž chléb je napůl smáčen slzami a kteří umějí rozmlouvat se zvířaty. Duševní pohoda a určitá jasnost ke mě přicházejí náhodně, z nevysvětlitelných příznaků a předtuch. Jsou to prozření naplněná tajemstvím. Vzdálená našemu povýšenému racionalismu. Důležité je sehnout se, abychom naslouchali stromům nebo vyznáním lidské paměti. Nejčastěji plavu uvnitř «noční rovnováhy našeho bytí», jak to kdosi jednou velkolepě vyjádřil… Věřit se tedy dá jenom tomu, co je mimo pravidla logiky. Je mi dobře při západu slunce, při jeho posledních odcházejících paprscích. Připadá mi, že jsem součástí toho světla. Cítím se v něm prostorně, jako fermež vylitá na plátno nebo barva z malířovy palety. Člověk je lehký jako vůně trávy, skoro jako kdysi, když při západu slunce býval mladý a silný…
…Bývají někdy dny — na prsa mi tlačí hory takového smutku…
…V podkroví opuštěného domu…
byl ukrytý med.
Vytékal z vosího hnízda,
ale nebyl, kdo by ho ochutnal.
@Tonino Guerra
