Tajemství domluvy se „zlobivým“ potomkem.

zlobivy-potomek

Nejspíš každá maminka zná situaci, kdy se přání jejího potomka mění doslova každou vteřinu. Řekne si o rohlík, ale vzápětí rezolutně prohlásí, že ho nechce. „A proč ho nechceš?“ „Nechutná ti?“ „Chtěl bys něco jiného?“… všechny tyto a podobné otázky zůstanou bez odpovědi. Lauren Tammová se mnoho let starala o těžce nemocné pacienty a má velkou trpělivost. Je také maminkou a ohledně domluvy se „zlobivými“ potomky uznává, že je to někdy opravdu těžké. Ale ne nemožné. Protože děti ve skutečnosti nezlobí.

Co je vlastně důvodem takového chování

První, na co Lauren chce upozornit každého rodiče, je tato skutečnost: od narození až do tří let se chování malého dítěte řídí výhradně tou částí mozku, která je zodpovědná za emoce. Každou vteřinu zároveň v dětském mozku vzniká 700 nových neuronů. A to je důvod dětské neposlušnosti. Dítě tedy není žádný mimořádný zlobil, jenomže v tomto období růstu je aktivita utváření jeho mozku sice nejvyšší, za chování dítěte však stále odpovídají jeho emoce. Proto nedokáže odpovědět na logické rodičovské otázky „Proč?“, „Co se stalo?“, „Proč jsi to udělal?“ nebo „Proč pláčeš?“. Děti nechápou, proč to či ono v dané chvíli chtějí nebo nechtějí. Prostě to cítí a musejí to za každou cenu dostat. Vlivem emocionálních impulsů dokážou děti odpovídat pouze pláčem, křikem a náhodnými větami, které mnohokrát nemají nic společného s tím, co se přihodilo. Nebo jenom sedí a nasupeně mlčí.

A tohle je to tajemství…

Když si tohle všechno prostudovala, rozhodla se Lauren uplatnit ke svému dvouletému synovi nový přístup.

„Když příště syn žádal ke snídani obložený chleba, já mu ho udělala, načež on se zachmuřil, hodil ho na zem a kategoricky prohlásil: „Nechci!“, rozhodla jsem se nic nenamítat a na nic se neptat. Vždyť sám vlastně neví, proč už nechce… V jeho mozku působí pouze nepřemožitelný emocionální impuls který říká: „Nechci!“ Jeho rozhodnutí jsem akceptovala, řekla jsem „Dobrá, možná si ho sníš později“ a udělala jsem malou přestávku. Stačilo pár minut a syn si ujasnil, že přeci jenom ten obložený chleba chce. Sotva jsem si stačila udělat kávu… 3, 2, 1 …

Sedm minut po svém kategorickém odmítnutí se můj potomek vrátil a rozhodl se, že se do chleba pustí. Není to snad zázrak? Nejen že jsem nás oba ušetřila sedmi minut nepohody a sporu, ale v klidu a míru jsem dosáhla svého.“

Pamatujte: nepeskujte dítě, nehádejte se s ním, přijměte jeho emoce, obejměte je a nechte je, aby se se svými přáními vypořádalo samo. Uvědomte si a respektujte jeho možnosti. Vždyť všechno, co může a chce vám předvést, je to, co v danou chvíli chce nebo nechce.

=========
„Mami, já chci tuhle hračku“, aneb jak dítě naučit hospodařit s penězi
5 příběhů ze života dětí a jejich rodičů očima dětského psychologa

Více pro dobrou náladu: