Spory o to, zda „nutit“ nebo „nenutit“ a když ano, tak nakolik, jsou ze stejného těsta jako „zakazovat“- „nezakazovat“, „chválit“ – nechválit“, „trestat“ – netrestat“, „promíjet“ nebo „nepromíjet“.
Společné mají to, že dítěti v nich je přidělena role jakéhosi hlupáčka s knoflíky, které se dají různě mačkat. Dítě nevládne strategickým myšlením, nemá dost zkušeností, aby mohlo hodnotit, nevidí perspektivy, neumí ještě nést zodpovědnost. Proto musí rodič provádět jisté výchovné úkony, aby toho hlupáčka orientoval správným směrem, s tabulkou velké násobilky v mozku, housličkami v podpaží a správně nasazenou čepicí.
Nejde ani tak o to, že zdaleka ne vždy zmáčkneme správný knoflík. Říkat „Babičku máš přece rád“ dvouletému, „Přestaň brečet“ tříletému a „Bez angličtiny neseženeš zaměstnání“ sedmiletému je totéž jako říkat kočce, že nesmí chodit po stole. U kočky máme alespoň jakousi představu, že žije podle svých, jiných zákonů, naučíme se poznávat její hněv podle rytmu ocásku a strach podle srsti vztyčené na hřbetě. Kočce alespoň přiznáváme myšlené právo žít kategoriemi jiných emocí a jiných rozhodnutí.
Když však vychováváme děti, jako bychom neviděli. Nepokoušíme se POROZUMĚT, vidíme pouze nevhodné hlupáčkovo chování a podle míry své sečtělosti ho usměrňujeme. Léčíme analýzou. Uspořádáme večerní masáž o nezbytnosti dokončit hudební školu, no – a dneska už tam jde! Dal si říct. Ale proč vlastně souhlasil? Opravdu to pochopil? Nebo nás v duchu proklel, řekl si, že teď ještě vydrží a víckrát už nikdy? Kdo se v tom má vyznat. Analýzy náš postup schvalují…
– Tancovat víckrát nejdu!
A už se nám přímo vnucuje spousta možností, které tlačítko zmáčknout. „Vždyť jsi tam chodila tak ráda!“,“Už jme to zaplatili!“, „Jsi líná, bez práce nejsou koláče“, „Jak ses chtěla naučit tancovat? Bez námahy?“, „Tohle jsem radši neslyšela, zkrátka tam půjdeš a hotovo“. Zkusme raději poněkud zbrzdit výchovný zásah a být chvíli Sherlockem Holmesem.
Co za tím může být? Zkouším nadhazovat různé verze a pozorně sleduji reakce dcerčina obličeje… Hledám nějaký náznak, že jsem se trefila.
– Nelíbí se ti ten učitel – vrtí hlavou– je to těžké– dřou tě ty nové boty– jsi unavená po poslední lekci – křičel snad na tebe – nedovolil ti předvádět kroky.
A najednou propuknou slzy – “všechno dělaly jen jiný holky a já jsem si zapomněla kostým a ony se mi smály a když jsem odcházela, ještě se smály ” – celá křivda a dětské ponížení se odplavují s dětskými slzami…
– Víš, miláčku, ještě potkáš moc lidí, kteří se ti budou smát a dávat ti kdovíjaká jména, jen aby tě shodili. Ale já vím, jak ráda tancuješ. Tancuješ moc pěkně. Nedovol jim, aby ti to sebrali. Nedovol jim, aby ti vzali lásku k tanci jenom svým stupidním smíchem. Jsem s tebou. Jestli chceš, vysměju se jim dneska tak, že se budou červenat.
– Ne, maminko. Pojď, půjdem, ať nepřijdu pozdě.
Toník nechtěl jít spát, lítal po bytě a vyváděl, až se nakonec přece jen ocitl v posteli.
– Maminko, já chci limonádu.
– Jakou limonádu, už sis vyčistil zuby.
– Já chci limonádu! Když mi nedáš limonádu, nebudu spát!
– Napij se vody.
– Nechci vodu, chci limonádu!!
Opět se velice lákavě nabízí tlačítko „Limonáda kazí zuby, už máš dost plomb“, nebo „Moc dobře víš, že na noc limonádu nepijeme“, případně „No, zkus zakřičet ještě jednou!“.
Stop. Co se děje? Co to má s tou limonádou? A proč je tak vzteklý?
Posadím se k němu a vážně říkám: Ty opravdu hrozně moc chceš limonádu? – přikývne. – Je pro tebe moc moc důležité, abych ti ji dala – přikývne. Ty chceš, abych tě poslechla?
A už spustí: “Nikdy mě neposlechneš! Vždycky je po tvém! Vždycky je to jak ty řekneš !!!”
– A ty bys chtěl, aby aspoň jednou to bylo tak, jak jsi řekl ty.
– Ano!!!
– Tak pojď, domluvíme se. Teď ti dám vodu, ale na zítřek jsme domluveni hrát si doma. Tak ti slibuju, že všechno bude po tvém.
– A budu se moct napít limonády?
– Ano.
– A budu si moct ráno hrát na počítači?
– Ano.
– A ty uděláš, co já řeknu? A koupíš mi nafukovacího krokodýla v Arkádách?
– Koupím. Zítra bude zvláštní ráno. Vím, že je to pro tebe těžké. Teprve rosteš a my za tebe všechno rozhodujeme. Ale tak to na světě chodí, Tony. Chtěl bys být ten hlavní, já vím. Tak zítra až do oběda, to tak bude. Platí?
– Ano! Ano! Ano!
Spí. Bez limonády. Nakonec nebyl nutný ani ten krokodýl a obešlo se to i bez sušenek. Hlavní bylo, že mu někdo porozuměl.
Zpaměti můžu uvést spoustu podobných příkladů. Nechce do školy, protože včera na něj křičel učitel. A je třeba to vyslechnout, posoudit a podpořit ho. Nechce na hudebku, protože zapomněla poslední přehrávku. Je třeba najít čas se posadit a poslechnout si ji. Stydí se jít do školy, protože má dírku na ponožce. Proč to neřekl? Má přece spoustu jiných ponožek! Nechce do parku, protože minule se polekal velikého psa. Nechce jablko, protože má v ruce kostky Lega, nechce si čistit zuby, protože pak už nemůže na mamince loudit poslední sušenku… Nechce si čistit zuby, protože chce, aby ještě bylo dneska…
Rodičova úloha nespočívá v násilném protlačení toho, co „je třeba“.
Ale v porozumění.
Porozumět, uslyšet, uvidět dětský svět, jeho logiku, jeho smysl a emoce. A když pochopíme, že problém je v pavučině, v osamělosti, v hádce s kamarádkou, ve zbytečně přísném křiku učitele, tmavém schodišti a moc hlasité hudbě, když pochopíme, že nejde ani o lenost, ani o rozmazlenost nebo paličatost, uvidíme náhle jiného člověka, s jiným obrazem světa a jinou logikou. A žádné „vychovávání“ ani není třeba. Stačí zkrátka smést pavučinu, rozsvítit na schodech, položit pod postel plastový meč jako ochranu proti strašidlům a společně vymyslet pádnou odpověď jízlivým holčičkám.
I s houslemi to pak bude snazší. Všechno je snazší, když ti rozumějí.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Dopis patnáctileté dceři
Tajemství domluvy se „zlobivým“ potomkem.
