Nějaký pozitivní chytrák prohlásil, že život je jako zebra. Černá se střídá s bílou. A co když náš scénář uvízne v černém pruhu? Člověk kouká kolem sebe a všude prázdno. Nic než prázdnota. Do jakého megafonu pak má našinec křičet, když poblíž není nikdo, kdo by ho miloval, kdo by mu rozuměl? Dřív nebo později si každý řekne, že ho život hodil přes palubu.
Nemilovaná
Dobře si pamatuju ten pocit, kdy se vám zdá, že se celý svět od vás odvrací. Celé hodiny a celé dny člověk tráví v sebelítosti. Někde přece musí být nějaký Robin Hood, který sebere radost těm šťastným a dá ji nešťastným obětem!
Co pociťuje Oběť? Křivdu. Pocit globální nespravedlnosti. Dotčení. Zoufalství. Zlobu. Touhu pomstít se. Uvnitř ji dusí nesnesitelné klubko špíny. Tito lidé hrdě nesou životem prapor s nápisem: „Nikdo mě nemá rád“. Kde se to v nás bere? Generační genetické trauma, život bez rodičů, nebo snad despotická výchova?
Co nám řekne naše dětství?
Nejspíš čekáte nějakou tklivou historii o opomíjené holčičce. Omyl. Měla jsem šťastné dětství. Malá princezna, jejíž pohár lásky byl plný, až přetékal.
První zborcení vzdušných zámků nastalo ve školce a pak hned ve škole. Nikdo si se mnou nechtěl hrát, na narozeniny mě nikdy nepozvali. Bavili se se mnou jen samí zavrženci. Rodiče mi to vysvětlili: „Jsi zkrátka geniální dítě, zatímco oni jsou hlupáci“. Uvěřila jsem jim.
Co se však dělo v mé duši? Usídlila se v ní zpustošující samota. V noci se mi zdálo o dětských hrách na hřišti, o lítání po ulici, cigaretách vyzkoušených u sousedů za garáží, důvěrném nočním tlachání po telefonu a třídních mejdanech.
Spolu s kamarády a nápadníky jsem hledala starou dobrou mateřskou lásku. Žila jsem v očekávání, že přijde kdosi, kdo mě umístí do centra svého vesmíru, jako to kdysi udělala maminka. Byla jsem přeplněná láskou, kterou jsem potlačovala. Představte si skleněnou láhev naplněnou velmi horkou vodou. Dříve nebo později samozřejmě praskne. V mém životě nastala krize. Vnitřní Vesmír si žádal přeměny.
Oběť běhá od lásky k lítosti
Co pociťujete při pohledu na bezdomovce nebo žebráka? Odpor, opovržení, odsouzení, snad soucit. Určitě ne lásku.
Pokaždé, když vidíme zdravého člověka, jak natahuje ruku, odmítá nám instinkt vydat patřičnou porci lítosti. Víme, že nic nedělat a jenom žádat je nepřípustné. Proč se tedy takovéhle myšlenky v naší hlavě nerodí ve vztahu k sobě samým?
Proč se chováme jako ten žebrák a živíme se drobty lidské pozornosti? Proč chápeme lítost jako lásku? V honbě za vytouženým citem mává Oběť plakátem: „Slitujte se nade mnou!“ Velkou část svého života hledám, vyžaduji a spotřebovávám lásku. Nejsem sama. Jenomže my nejsme Oběti. Jsme dravci, ochotní kohokoli kdykoli pozřít. Náš svět je upleten ze stížností, křivd a nároků. Zbývá jen najít někoho, kdo nás vezme takové, jací jsme. Ale vezme nás někdo?
Kdo za to může a co dělat?
Říkává se, že za všechno mohou rodiče. Byli přece POVINNI nás bezpodmínečně milovat. To je jen sladká iluze Oběti. Najít viníky v minulosti a naříkat, že s tím se nedá nic dělat. Smiřte se se skutečností, že jste byli milováni tak silně, jak se dalo. Vychovávat dítě a nezpůsobit mu „psychické trauma“ prostě není možné. Ideální rodiče neexistují. „Ideální“ rodiče se léčí s neurózou.
Ale co když máte uvnitř prázdno a už vás unavuje pořád za sebou tahat pupeční šňůru a hledat nějakého filantropa? Je třeba něco dělat. Vzít rozum do hrsti a nějak už konečně zaplnit tu vnitřní propast, která začíná zavánět. Jenomže jak?
PŘÍRUČKA PRO TY, KTERÉ OMRZELO TRPĚT:
– V myšlenkách se vraťte do dětství a řekněte „Čau“ všemu zlému, s čím jste se tam setkali.
– Přestaňte si stále přehrávat dojemný film o tom, jak vám ubližovali. Vezměte si A4 a napište všechno, za co svým rodičům vděčíte.
– Vybavte si všechny své silné stránky. Jen pište, pište, ať je jich nejméně deset.
– Rozhlédněte se kolem sebe: “Hej, lidi, můžu pro někoho něco udělat?!”
– Napište co nejdelší seznam těch, kdo vás mají jen málo rádi nebo ne tak, jak byste si přáli. A teď se zamyslete: co jim dáváte vy?
– A to nejhlavnější…. Uvědomte si, že už jste milováni. Ale ano, jen se zbavte pocitů neštěstí a lítostivého obličeje. Ať vyvádíte cokoli, jste milováni a vedeni. Přes všechna šlápnutí vedle můžete žít a dýchat. Díky bezpodmínečné lásce svého Tvůrce.
Na květ, v němž není nektar, včely nelétají. Bezpodmínečná rodičovská láska je pouhou iluzí. Skutečný život je daleko zajímavější. Zkrátka a dobře: sbohem, neštěstí, nevzpomínej na nás ve zlém. Vydáváme se do života plného elánu a odhodlání!
J. Andrejová
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Psychický propad: co dělat, když se změny zaseknou hned na startu
VŠEHO se nám dostává po zásluze
