Rodiče mi nedali dost… zbavte se starých pocitů křivdy

rodice-mi-nedali-dost

Devadesát procent mých klientů hovoří o problémech s rodiči. Začínají samozřejmě něčím jiným, rodinným životem, prací, nemocemi. Ale končí to stejně. Rodiče jim něčeho dost nedali. Dluží jim. Toto jejich přesvědčení je často zásadní překážkou v další psychologické práci.

Před lety měla tahle věta dost zásadní význam i pro mě. Tehdy se mi ještě líbilo hýčkat si svá dětská trápení. Pokaždé jsem mamince připomínala, že mi něčeho mohla poskytnout více, že mi mohla dát něco jiného. A s výčitkou jsem vzpomínala na tátu – ten taky mohl, mohl a měl! Podstatně mi to nabourávalo život, protože jsem se soustřeďovala na to, co bylo, na minulost. Neuměla jsem si představit, že bych tohle dokázala odpustit. To se přece nedá! Je přece snad nějaká spravedlnost!! To byly mé pocity.

Dneska potkávám stejné dívky, slečny a paní. A znovu se tak setkávám se svou vlastní zkušeností. Dobře si pamatuju, jak těžké bylo zříci se téhle truhly s dětskými křivdami. Přišlo mi to tenkrát nesmyslné, vyloženě hloupé. Kam asi bych je tak měla dát? Nemůžu to přece všechno nechat jen tak být! Musí se mi dostat nějaké náhrady, omluvy, někdo musí udělat pokání! Takhle daleko mě zavedla má nafoukanost, pýcha mládí. Bylo velmi těžké zbavit se starého scénáře. Neměla jsem žádný nový. Čím ten starý nahradit? Bylo to strašně těžké.

Byl to však nejdůležitější krok mého života. Přestat se doslova užírat minulostí. Přestat si stěžovat na ty, kdo mi dali život. Přestat se vidět jako oběť. Přestat vláčet s sebou nepěkné vzpomínky. Nebylo to snadné, nepomohl psycholog, nepomohlo vyplakat a vymluvit se ze všeho.

Co se stalo bodem obratu? Kniha klinického psychologa Huntera Beaumonta „Dívat se na duši. Spirituální psychoterapie“. (Auf die Seele schauen. Spirituelle Psychotherapie, Mnichov 2008). Je napsána jednoduchým jazykem, mluví o prostých věcech, kterých jsem se tenkrát ještě jaksi nedomyslela. O tom, že je třeba vidět ve své mamince a tátovi LIDI. Jen si to představte – lidi! Zdálo by se, že na tom zas tak nic nepochopitelného není. Jenomže kdybychom si tohle všichni doopravdy uvědomovali, nemohli bychom od nich toho tolik žádat.


Uvidět v mamince člověka znamená pohlédnout střízlivým pohledem na její život. Její osud. Ne proto, abychom ji litovali. Lítost konec konců ponižuje. Ale proto, abychom pochopili to nejdůležitější. Dala mi všechno, co mi dát mohla. Nic víc neměla. I kdyby mi sama chtěla dát kdovíčeho sebevíc, prostě to neměla. Jde snad dát to, co nemáte? Může snad matka nedat dítěti všechno, co má? Připomeňme si vztah k vlastním dětem. Děláme pro ně maximum možného. Toho, co je v našich silách. A i kdybychom moc a moc chtěli dělat víc, z nějakých důvodů zkrátka nemůžeme. Ať si to přejeme sebevíc.

A stejně tak naši rodiče. Nežili vždycky ve snadných dobách. O spoustě dnes samozřejmých věcí neměli ani ponětí. Být tehdy otcem a zejména matkou znamenalo daleko více náročné fyzické práce než dnes. Bylo to vyčerpávající. Přesto nám rodiče dali, co mohli. Víc už neměli. Měli bychom pochopit, že to bylo dost. Neměli bychom vztah k rodičům kazit nesmyslnými výčitkami a dodatečnými nároky. Měli bychom být skromnější a víc vděční. Měli bychom být schopni vidět v nich lidi.

A nejen v rodičích. Pokuste se vidět člověka v partnerovi, tchýni, pokuste se vidět osobnost ve svém dítěti. Bude se vám snadněji žít a snadněji budete navazovat a udržovat vztahy. Když se dokážeme trochu vzdálit vlastnímu trápení, uvidíme, že nějaké trápení má každý. Každý má svůj příběh, svá poranění, své jizvy. To ale neznamená, že bychom nemohli být šťastní. Štěstí přichází, když shodíme zátěž starých křivd a začínáme pomáhat jiným, kteří to opravdu nemají lehké.

Milujte své rodiče takové, jací jsou. Schopnost takové lásky vám odkryje horizonty šťastného rodinného života a rodičovství.

Olga Valyaeva

=========
Co říkají rodiče a co slyší jejich děti
Proč se nemáme zlobit na rodiče

Více pro dobrou náladu: