Lidé se často vracejí v myšlenkách do minulosti. Vzpomínají na dávné milé chvíle. Je to tak příjemné, jakoby člověk byl najednou znovu mladý, když se tak probírá vzpomínkami na naivní dětská léta, na školní zážitky a hry s kamarády!
Vzpomínky jsou všude kolem nás, kamkoli se podíváme. Stahujeme si staré filmy a znovu oživujeme módu uplynulých let. Vždyť i na Internetu každou chvíli narazíte na otázku „Pamatujete, jak tenkrát …?“
Proč na nás vlastně nostalgie tak silně působí?
Odpověď je jednoduchá: rádi vzpomínáme na minulost, protože jsou to naše „staré dobré časy“. A neříkáme jim tak jen tak náhodou. Každá generace má vždycky na co vzpomínat, má svoje „staré dobré časy“. Nejsme ani zdaleka první.
Jak tohle cítí moji rodiče jsem začala chápat, když jsem se jich ještě na střední škole vyptávala na džínsy do zvonu a volné venkovské košile. A docela nedávno jsem svěřila tátovi, že až doteď si radši kupuju muziku na cédéčkách, než abych ji stahovala z internetu. A co mi opáčil? „Hm, já zas nejradši poslouchám desky.“
Lidský mozek v paměti maže všechny drobné rutinní nepříjemnosti a uchovává jen milé a příjemné vzpomínky. Proto vždycky rádi vzpomínáme na minulost.
Ucítím známou vůni, přicházím na povědomé místo anebo slyším starou písničku, a v tu ránu se nořím do příjemných vzpomínek na staré dobré časy. Přenesu se do dětství, kdy můj svět byl vymezen jen několika ulicemi a kdy mou jedinou starostí bylo vrátit se včas domů na večeři. Tehdy jsem se ještě nemusela zneklidňovat pro čas, který tak letí, pro štěstí, které netrvá věčně a pro peníze, kterých je tak málo.
Jen na docela malý okamžik je život jednodušší…
Než nastal čas digitálních fotek, nekonečného hledání záběru a jeho vybrušování, jsme já a mí kamarádi měli jen obyčejný jednorázový foťák. Laciná plastová krabička s filmem uvnitř. Bylo nám srdečně jedno, jestli někdo při záběru mrknul, nebylo vidět horizont anebo jsme prstem napůl zakryli objektiv. Nejlepší fotky jsem dávala do rámečků, abych uchovala vzpomínky, ne fotky jako takové.
Dnes se nám každý dovolá na mobil v kapse, v uchu, na zápěstí nebo na palubní desce auta. Dříve však panoval čas pevných telefonů. Mí přátelé znali hlasy mých rodičů, bratrů i sester, protože je museli prosit, ať mě zavolají k telefonu. Když jsem nějaký hovor propásla, dozvěděla jsem se o tom až když jsem přišla domů.
Stále více se ke svému životu vracím spíš přes „oblak“ vzpomínek než prostřednictvím fotoalba. V myšlenkách se vracím do časů, kdy „normální“ bylo sledovat koncert naživo a ne přes display mobilu.
Stýská se mi nejenom po dětství, ale po časech, kdy svět ještě nebyl tak složitý. A cítím se líp, když si čas od času pustím starý seriál, který přestali vysílat před celými věky.
Nostalgie je jako ochranný povlak. „Staré dobré časy“ byly mnohem snazší: život byl jednoduchý a my sami také.
Někdy si dokonce myslím, že dřív jsme zkrátka byli šťastnější.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Vzpomínky na budoucnost – Až mi bude 80 let…
Deset jednoduchých pravidel efektivního života
1 komentář
Naprosto chápu o čem píšete. Já také vzpomínám přes ,,oblak,, a ne podle fotek, Dokonce jsem se do toho vzpomínání tak ponořila, že jsem napsala knihu Zrzavé dětství v socialismu (složenou z mých vzpomínkových blogů na iDnes). A jelikož spousta lidí vzpomíná rádo jako my, knihu mi vydali a úspěšně se prodává 🙂 Díky za článek, zase jsem se trochu zasnila!