Moudří lidé říkávají, že na jiných nás rozčiluje právě to, co je vlastní nám samým. Přesněji to, s čím se u sebe nechceme smířit, co si nechceme přiznat. Takových povahových rysů, které sami nemáme, si dokážeme u druhého ani nepovšimnout nebo jsme k nim lhostejní.
Lidé naše očekávání nenaplňují. Čím blíže nám někdo je, tím více ho pokládáme za „svého“, tím více od něho vyžadujeme. Ale on má své cíle a svá snažení a není povinen a často ani nemůže udělat nás šťastnými.
Často nás rozčilují cizí úspěchy. Vlastní slabé stránky srovnáváme se silnými stránkami jiných. Tomu nás naučili rodiče, učitelé, celá naše společnost povzbuzující soutěžení a netrpící žádné chyby. Individualita a osobní sklony člověka přitom nehrají žádnou roli.
Jsme ponořeni v materialitě. Za hodnotu pokládáme materiální věci. Takové, za které platíme těžce vydělanými penězi. Vůbec si nevážíme toho, co je skutečnou hodnotou: vztahů mezi lidmi. Toho, čeho se nám dostává bezplatně.
Máme rádi věci a využíváme lidi. Sečteno a podtrženo: chováme se k lidem stejně, jako k věcem.
Nežijeme přítomností, týráme se myšlenkami na minulost a bojíme se budoucnosti. Často místo toho, abychom se radovali z pěkné chvíle, dávali a přijímali lásku a úctu, zkazíme všechno vzpomínkou na vlastní reakci na hloupé jednání jakéhosi člověka kdysi kdesi, nebo obavou, že v budoucnu už nebudeme mít ani lásku, ani úctu.
Taková je celá společnost, kterou jsme vytvořili. Abychom ji změnili, musíme začít u sebe. To znamená, že každý je za stav věcí zodpovědný zvlášť a všichni společně rovněž.
Samozřejmě si položíte otázku: Co zmůže jeden člověk?
Moje osobní otázka zní: A když ne já, tak kdo?
Odpovědnost je jiné jméno svobody.
Co z toho plyne:
Když se nemáme rádi, když se nechceme brát, jací jsme, nemají nás rádi ani lidé kolem nás, protože svět okolo je jenom odrazem našeho vnitřního světa. Negativní emoce (které ovšemPra do života patří) zbarvují veškerou naši realitu do odpovídajících tónů. Sami tak začínáme přitahovat „černou“ zónu. Když se rozčilujeme, vydáváme sílu. Ve skutečnosti vesmíru sdělujeme, že tihle lidé, kteří nás tak rozčilují, mohou ovlivňovat náš život. A vesmír samozřejmě odpovídá vždycky stejně: „Slyším a poslouchám“.
Co s tím dělat:
Pamatovat si, vždycky si pamatovat, že my všichni jsme jedno, jsme celek. Opakovat si to, dokud to nebudeme vnímat celou svou bytostí. Nedá se zvítězit na úkor někoho jiného. Ale všichni společně zvítězit můžeme. Každá duše přišla na tenhle svět, aby plnila svůj vlastní úkol. Nikdo nám nic nedluží.
Přijmout se, mít se rád a přestat se srovnávat s druhými. Vzít za své jak své přednosti, tak své nedostatky, protože v „každém temném koutku duše se může blýskat poklad“. Když přijmeme a budeme mít rádi sami sebe, budeme i druhé brát a mít rádi takové, jací jsou.
Přijmout odpovědnost za všechny lidi, které tak či onak přivedeme do vlastního života. Každý člověk, kterého potkáme, nám ukazuje nás samotné. Lidé jsou jenom zrcadlem našich vztahů ke světu a se světem.
Vždycky si můžeme sami vybrat, jak budeme reagovat na druhého člověka. Nemusíme reagovat jenom automaticky, můžeme jít cestou reflexe (urazit se nebo se radovat), vždycky však musíme vědomě volit, zaujímat vlastní stanovisko a být ve vztahu k lidem kreativní.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Nejkratší psychologická konzultace
Podobenství o hněvu
