Proč bychom svoje děti neměli s nikým srovnávat

srovnavat

«Podívej se, to je hezká holčička! To proto, že má šatičky», uslyšela jsem a staré vzpomínky se znovu ozvaly.

Krok za krokem vháníme své děti do komplexu méněcennnosti. Důsledně a systematicky.

Bude se projevovat v učení, kamarádství i lásce. Protože takoví už jsme. Jinak to neumíme a učit se něčemu jinému nechceme. Proč, vždyť nějak už žijem, no ne? Nějak…

Člověk, který vyrostl v ovzduší ustavičného srovnávání a hodnocení, nikdy nebude zaujímat stanoviska typu „Žiju tady a teď“, „Já se cítím dobře“, „Já to cítím takhle“. Vždycky si bude říkat spíš „Já jsem horší (lepší)“, „Nějak divně se na mě dívají“, „Vypadám jako úplný blbec“, nebo „Konečně mi máma řekla, že jsem chlapík“ a „Měl bych mít hlad“. A tak dále a tak podobně.

Záludnost této pasti spočívá v tom, že sami sebe bez přestání zamotáváme do vlastních manipulací.

Například docela snadno poukazujeme: „Podívej, jak se N. dobře učí!“ Ale když dítě přijde a hlásí: „Z prověrky dostali všichni trojku, N. taky…“, ihned odsekáváme: „Mě druzí nezajímají, zajímá mě můj syn!“

Nezajímají? Naopak! Právě jen oni vás teď zajímají! To poslední, co vás teď zajímá, jsou city vlastního syna. Jste teď horší, než ostatní! Jste špatný rodič! Co bude, až se ostatní dozvědí… Jako otec zkrátka nejste schopen se vypořádat se svými vlastními pocity. No a nástroj srovnávání a hodnotitelství je vždycky po ruce. Jak by ne! Kolik jenom let jste jím byli sami instruováni!

Ustavičné srovnávání ničí duši ještě krutěji než násilí.


V určitém slova smyslu je dokonce rodičem násilí. S tím rozdílem, že v násilné situaci jsem pod nátlakem někoho jiného, zatímco vystaven ustavičnému srovnávání jsem veden k tomu, abych vyvíjel nátlak sám na sebe. Vždycky. Na rozdíl od situací, kdy se člověk pokouší ujasnit si vlastní přání a motivace, zde pouze trpí. Přičemž to nemá žádný vývoj, utrpení k ničemu nevede. I kdybych se naučil létat, abych kamarádovi vytřel zrak, bude mé potěšení jen krátké, pochybné a agresivní. Vždyť jsem se nenaučil létat já – to mě naučil můj kamarád.

Jeden z důsledků takového přístupu můžeme často pozorovat: „Já mám nový autíčko!“, hlásí chlapeček radostně. „Já mám ještě lepší!“, „A mě naši koupí dvě!“, „To je ale ošklivý autíčko“ – to jsou různé varianty odpovědi. Přičemž je zřejmé, že normální reakcí svobodného člověka budou věty: „To je krásný! Ty se máš! Pojď si hrát! To je bezva!“ atd. Copak si nepřejeme, aby to tak bylo? Nebo nám náš vlastní komplex méněcennosti už ani nedovolí si to přát?

Učit člověka, aby byl vždycky ze všech nejlepší, znamená navždycky ho vystavit velmi obtížné situaci.

Od té chvíle totiž existuje pouze tehdy, existují-li i ostatní. Nemá víc své vlastní radosti, trápení nebo úspěchy. Existují pouze srovnávání, samé příměry. „Podívej, chlapeček nepláče!“ – A já pláču! Chápete to? Já pláču! Protože mě to bolí! Potřebuju útěchu a pomoc, ne srovnání! „Podívej, jak hezká je ta holčička, protože má sukýnku!“ No, ano, ale mě se líbí víc kalhoty. Tak to řekněte! Řekněte to, co je vám do holčičky!

Už předem znám příklady, které mi budou uváděny jako protiargumenty. Mozart a spol… Kdyby je prý nenutili, aby byli lepší, než ti druzí, nikdy by z nich nic nebylo. To není pravda. Nevíme, zda a co by z nich bylo nebo nebylo. To za prvé. A za druhé, neznám lidi více nešťastné než ty, kteří jsou „lepší než ti druzí“.

Neumějí přijmout sami sebe, své myšlenky, své city… před očima nám tohle zabíjí celou generaci.


Jaké sebeponížení zrodí výrok „Všem to natřu“? Tedy ne „Dokážu to, protože je to pro mě důležité“, ale „Natřu to někomu“, protože to je moje jediná šance, jediný způsob, jak b ý t … Srovnávání nevyhnutelně přivádí člověka k ponižování ostatních, k nenávisti a k definitivní ztrátě sebe sama, není-li nikdo, s kým by se mohl srovnávat. Samozřejmě, srovnávat ve svůj prospěch. A to za jakoukoli cenu.

Nutnost neustále dokazovat všechno na světě – tatínkovi, učitelům i kamarádům, naše děti ubíjí.

Člověk definitivně ztrácí svou jedinečnost. Svou nezávislou originalitu.

«Já vyhraju nade všema, ale ona to neumí», říká mi chlapeček a ukazuje na svou mladší sestřičku. Čeká mou pochvalu. Myslíte snad, že je takový sám od sebe? Uklidňujete se, že vy jste ho to nenaučili? Ale naučili! My všichni jsme ho to naučili!

Není kritériem skutečného úspěchu spíše harmonie, umění vybrat si, co máme opravdu rádi, umění být sám sebou?

Uslyšet a naplnit své vlastní touhy často není o nic snazší, než porazit nějakého mýtického nepřítele. Výsledek je však nesrovnatelný a požitek z něj rovněž. Dosažení tohoto požitku vyžaduje v prvé řadě vnitřní svobodu. Ta však existuje pouze je-li zachováno právo člověka na sebe samého. Bez podmínek a poplatků. Bez ohledu na zázračného synáčka od sousedů a spolužákova tatínka s medailemi. Prostě jen tak. Protože tohle právo je přirozené. Rodíme se s ním.

Neberme ho tedy svým dětem.

D. Zitzer

=========
Pokřiveni rodičovskou láskou
Chtěl jsem příliš mnoho…

Více pro dobrou náladu: