Otec se vracel pozdě večer domů, jako obvykle úplně vyšťavený z práce. Když vystoupil z výtahu, uviděl, že v otevřených dveřích bytu na něj čeká šestiletý syn. Slyšel výtah a počíhal si na tátu hned u vchodu. Dal mu pusu a pak sledoval, jak si věší na ramínko kabát, přezouvá se a dává sako do skříně.
— Tati, můžu se tě na něco zeptat?
— No, copak je?
— Kolik ti dávaj na hodinu?
— Ale, ale, copak tě to zajímá? Nejsi moc zvědavý? Na co to chceš vědět?
— No… rád bych to věděl. Můžeš mi to prosím tě říct?
— Stoosmdesát korun. A co jako?
— Tati a mohl bys mi prosím tě půjčit stovku?
— To ses mě ptal akorát proto, abych ti dal peníze na nějakou pitomost, jo? Táta byl dost naštvaný.
— Koukej padat do postele, mladej. Člověk přijde úplně vyřízenej, hlavu má jak včelín, a tebe zajímá jedině nějaká tvoje hračka nebo na co to chceš! A kvůli tomu na mě čekáš u dveří! Že se nestydíš!
Kluk se beze slova otočil a potichu za sebou zavřel dveře svého pokoje.
Otec ještě chvíli stál a nevěřícně koukal na zavřené dveře. Je to možný? On se mě vyptává na výplatu, aby ze mě tahal peníze! Ten je teda mazanej! Co z něj vyroste? S povzdechem zamířil do koupelny.
Čtvrt hodiny nato se mu to v hlavě rozleželo, uklidnil se a uvažoval: Co když fakt něco potřebuje a jen to nešikovně řekl? Nikdy si o peníze neříkal… Je ještě malej… Stovka zas není tolik. Potichoučku otevřel dveře do synova pokoje. Měl už zhasnuto a ležel v posteli.
– Nespíš?
– Ne, jen tak ležím, řekl syn.
– Trochu jsem na tebe vyjel, prve. To víš, jsem utahanej a ty hned na mě s penězma a vejplatou… Na, tady máš tu stovku. Věřím, že to fakt nemáš na nějakou blbinu.
Chlapeček se posadil a s rozzářenou tváří si vzal stokorunu.
– Tati! Moc děkuju!
Naklonil se z postele, chvíli pod ní šmátral rukou a vytáhl kufřík. Otevřel ho, vyndal malou peněženku a vysypal z ní na peřinu hromádku mincí.
Táta jen kulil oči. Trochu ho to dohřálo.
– Tak ty máš peníze? Na cos je teda tahal ze mě? – Já měl málo, teďka je to ale akorát, – vysvětloval potomek. – Hele, – natahoval k němu ruku s penězi, – přesně stoosumdesát! Když ti je dám, moh bys zítra přijít o hodinu dřív?..
Poučení.
Žádné nebude. Jen jsme chtěli připomenout, že život je příliš krátký, než abychom ho celý strávili v práci. Nenechme ho proklouznout skrz prsty. Měli bychom vždycky najít aspoň chvíli pro ty nejbližší, které milujeme. Když tu zítra náhle nebudeme, naše firma si záhy najde za nás náhradu. Ale pro rodinu a blízké přátele to bude ztráta na celý život. Čas s nejbližšími nám nic nenahradí a pozdní lítost, že jsme neviděli vyrůstat své děti, už není nic platná. Mysleme na to, vždyť i tak práci věnujeme mnohem víc času, než rodině.
Co to je proboha za rodiče?!
Chci být sám sebou
