Příběh o tom, jak se dá život prožít nadarmo

pribeh-zivot-nadarmo

Čas letí strašně rychle… Člověk se ani neohlédne a stáří je za dveřmi. Stále nás něco zaměstnává, věčně někam spěcháme a ani si neuvědomujeme, jak daleko jsme se ocitli od toho, o čem jsme dříve snili.

Tento příběh Johna Garrisona, šestačtyřicetiletého bankéře z Austrálie, nadělal nemalý rozruch na anglojazyčných stránkách internetu. Garrison vypráví, jak zbytečně utratil svůj život a změnil se v člověka cizího i sobě samému.

Přečtěte si jeho text, vždycky je čas věci napravit.

Můj život uplynul naprázdno. Je mi 46 a mám pro vás jedinou radu. Nejvíc se bude hodit těm, kdo zrovna stojí na křižovatce své životní cesty.

Většina lidí prožije svůj život naprosto zbytečně a úplně jinak, než jak by si byli přáli.

Jmenuju se John. Musím se zbavit tlaku na prsou. Vypovídat se. Jsem šestačtyřicetiletý bankéř, který prožil život zcela opačný tomu, jaký si prožít přál.

Všechny mé sny, veškeré mé touhy, to všechno je pryč. Pracuju od 9 do sedmi večer, šest dní v týdnu. Celých posledních 26 let svého života. Zvolil jsem si tu nejbezpečnější ze všech možných životních cest. Nakonec tato cesta změnila mě samotného.

Dneska jsem zjistil, že mě moje žena posledních deset let podváděla. Můj syn ke mně nic necítí. Pohřeb svého otce jsem pro nic a za nic propásl. Bez důvodu. Nejsem ani zamilovaný, ani necestuju po světě, abych pomáhal lidem bez domova.

To všechno určitě není to, o čem jsem snil, když jsem byl sebevědomý mladík kolem dvacítky. Kdyby mě ten mladík, kterým jsem býval před dvaceti, pětadvaceti lety, viděl dneska, jednu by mi vrazil. Sám, vlastníma rukama, jsem zadusil všechny své sny.


Začneme tím, jaký jsem býval, když mi bylo těch dvacet. Zdálo se mi, že jsem se narodil teprv včera a že jsem stvořen k tomu, abych změnil svět. Lidé mě měli rádi a já jsem měl rád lidi. Byl jsem pokrokový, tvůrčí a spontánní mladý muž, ochotný ke každému riziku.

Měl jsem dva sny. Za prvé jsem chtěl napsat knihu, opravdický bestseller. A za druhé jsem chtěl cestovat po světě a pomáhat lidem bez domova.

V té době jsem svou budoucí ženu znal už čtyři roky. Mladická láska. Milovala mě pro mou nepředvídatelnost, energii a schopnost kdykoli kohokoli rozesmát. Oba jsme cítili, že ten druhý nás miluje.

Byl jsem si jist, že má kniha jednou změní svět. Na základě své vlastní zkušenosti jsem chtěl lidem říci, že každý člověk je jiný a že je to dobře. Řekl bych jim, že každý má právo jít svou vlastní cestou a ne v jednotném korporátním šiku, stejný jako všichni ostatní. Není na tom nic nesprávného, být jiný.

Ve dvaceti jsem napsal prvních 70 stran té knihy. Dnes je mi šestačtyřicet a stále jich je jen 70.

Když mi bylo dvacet, měl jsem už za sebou horolezeckou zkušenost z Nového Zélandu a Filipín. Plánoval jsem velkou cestu po Asii, další po Evropě a hlavně po Americe (já sám žiju v Austrálii). Víte, v kolika zemích jsem do svých šestačtyřiceti byl? Ve dvou. Na Novém Zélandu a na Filipínách.

Nevím, kdy se to všechno zvrtlo. Je mi to jen moc líto. Bylo mi dvacet. Byl jsem v rodině jediné dítě. Potřeboval jsem něco stabilního, pevnou půdu pod nohama. Proto jsem nejdřív šel na universitu a pak jsem získal zaměstnání, které mi začalo diktovat, jak žít.

Vždycky jsem pracoval od 9 do sedmi večer. Na co jsem vlastně myslel?

Jak jsem mohl svůj vlastní život změnit v jednu jedinou práci? Přicházím domů, navečeřím se, ještě chvíli koukám do nějakých papírů a jdu spát. V deset večer. Protože zítra musím znovu vstávat v 6 ráno. Pane Bože, už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy se svou ženou miloval.

Včera už nevydržela a přiznala mi, že mě už deset let podvádí. Deset let. Zdá se, že je to příliš dlouho na to, abych si ničeho nevšiml. To není ani tak bolestné jako to, že žena říká, že jsem se změnil. Já nejsem ten muž, kterého si vzala. Co se stalo během těch desíti let? Já si ty roky nepamatuju. Nedokážu si vzpomenout na nic jiného než na práci. Byl jsem po ty roky bankéřem. Ale ne manželem. Nebyl jsem sám sebou.

Kdo jsem? Co se to se mnou stalo? Nejsem ani schopen požádat o rozvod nebo ji seřvat. Nedokážu ani brečet. Když se mi ke své nevěře přiznala, nic jsem necítil. Nedokážu slzet ani teď, když tohle píšu.

Upřímně řečeno, kašlu na to, že mě žena podváděla. Daleko horší je jiné poznání, které mě navštívilo: umírám. Vnitřně. A umírám daleko rychleji, než se zdá.

Co se stalo s tím veselým, odvážným a energickým chlapcem, který snil o cestování a o tom, že změní svět? A co se stalo s tou dívkou, která kdysi byla nejkrásnější na škole a teď tu vedle mě marní čas? Pane Bože, já jsem fakt měl kdysi u dívek na škole úspěch! I na universitě. Ale byl jsem jí věrný. Každý den. Celý svůj pitomý život.

Zmínil jsem, že jsem se pokoušel o horolezectví. To bylo na koleji, někdy ve druhém nebo třetím ročníku. Tenkrát jsem dělal na půl úvazku číšníka v jednom bistru a všechno, co jsem vydělal, jsem utratil. Teď šetřím každý cent. Vůbec si nepamatuju, kdy jsem naposledy utrácel čas a peníze na nějakou zábavu. Pro sebe.

Nejsmutnější na tom všem je, že teď ani nevím, co vlastně chci. Vím, že by to chtělo nějak změnit svůj život, ale nevím jak.


Můj otec zemřel před deseti lety. Pamatuju si, jak mi volala maminka a říkala, že je mu pořád hůř. Bylo mi ho líto, ale byl jsem příliš zaměstnaný, než abych zajel domů. Tenkrát mi zrovna kynula perspektiva brzkého povýšení. Opakovaně jsem svou návštěvu odkládal a doufal jsem, že se mě otec dočká dřív, než zemře. Nakonec umřel a já jsem se dočkal svého povýšení. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem ho tenkrát neviděl už patnáct let.

Když zemřel, řekl jsem si, že se nedá nic dělat. Konec konců jsme se nevídali, naše vztahy byly velmi napjaté. Jsem ateista. Našel jsem si výmluvu. Otec je mrtvý, takže už je mu jedno, jestli za ním zajedu nebo ne.

Racionalizace. To je vše, co potřebujete, abyste vymýšleli nekonečný počet omluv. A také prokrastinace. „Určitě to udělám. Později.“ Konec konců, finanční zajištěnost je přece hlavní životní starostí.

Dneska chápu, jak strašně jsem se pletl. Chápejte mě správně: já nefňukám, já vás chci varovat: neutrácejte nezměřitelnou energii svého mládí kvůli zlatému teleti. Nemarněte mládí na nekonečné pokusy o co nejrychlejší dospělost. Strašně teď lituju, že jsem dovolil, aby mi zaměstnání sebralo celý můj život, celý, beze zbytku. Lituju, že jsem se změnil v hrozného manžela a skvělý stroj na vydělávání peněz.

Lituju, že jsem nedokončil svou knihu a že jsem nezačal jezdit po světě. Se svým synem nemám žádný silný citový vztah. Ztratil jsem ho stejně, jako můj otec ztratil mě. Z emocionálního a veselého chlapíka jsem se proměnil v náprsní tašku.

Pokud tenhle text čtete a život máte před sebou, neodkládejte ho prosím vás na potom. Nenechávejte si své sny na pak. Veškerou svou energii zkuste vynaložit na to, co skutečně chcete dělat. Neproseďte svůj volný čas u internetu (pokud snad náhodou není internet hlavní a jedinou vášní vašeho života).

Udělejte něco se svým životem dokud jste mladí. Pořádně se bavte. Nezapomínejte na kamarády a na svou rodinu. Neutrácejte život nadarmo. Snažte se naplnit své ambice teď hned, ne někdy později. Nebuďte jako já. Ani se mi nepodobejte.

Promiňte mi ten dlouhý post, nemohl jsem ho nenapsat.

P.S. Můj zvyk odkládat věci na potom a touha vydělávat peníze způsobily, že jsem teď vnitřně mrtvý, starý a unavený člověk. Taková je pravda.

=========
20 tvrdých životních pravd, které si nikdo nechce přiznat
Jak změnit svůj život. Dvě strategie.

Více pro dobrou náladu: