Poslední verše „potrhlého staříka“ …

starik

Když ten starý muž v zařízení pro seniory v zapadlém australském městečku zemřel, měli všichni zato, že odešel ze života beze stopy.

Potom však sestry uklízely jeho skrovný majetek a objevily verše. Jejich síla pracovníky domova ohromila. Kopírovali je a šířili dál. Kopii odvezla jedna ze zdravotních sester také do Melbourne.

Jediný odkaz starého pána se od těch dob v předvánočním čase objevuje v mnoha časopisech po celé zemi. Otiskl je rovněž odborný psychologický časopis. Stařík, který zemřel v australském zapadákově, působivě připomenul, že starý člověk ztrácí možná sílu a elán, ale neztrácí lidské city a duši. A že stáří je údělem každého z nás. V západní společnosti, někdy až trapně a hloupě posedlé kultem mládí, působí jeho verše jako zjevení.

Po jejich přečtení se člověk na staré lidi a stáří vůbec už nemůže dívat dřívějším pohledem…

Potrhlý stařík

Co vidíte, sestři… co asi vidíte

A co si myslíte, když na mě hledíte

Potrhlý starý chlap… rozumu prost

Nejistý původ … v očích nepřítomnost

Cintá svou polívku …. a neodpoví

Když zvýšíte hlas: zkus talíř nový!

Zdá se, že nevidí … že dá vám práci

Boty a fusekle … všechno ztrácí

Ať chce či nechce… nechá vás dělat si své

Mytím a krmením … dlouhý den vyplňuje

Je tohle pohled váš… tohle si myslíte?

Otevřte oči, sestro … vy mě nevidíte!

Řeknu vám, kdo jsem … když tu tak dřepím

A na slovo poslouchám … ať jím či spím.

Jsem kluk, jen deset let … mám tátu s mámou

Bratry a sestry … a lásku samou

A šestnáct je mi teď … mám chůzi okřídlenou

Mám sen, že brzo už … budu milován ženou

Dvacítka, žením se … bušení srdce dostanu

Složil jsem přísahu … a slíbil, že s ní zůstanu

Dvacet pět … už malýho mám na klíně

Musím ho vychovat … a chránit štěstí v rodině

Třicet … synové rychle rostou

Jsme pevná rodina … spojená láskou prostou

A je mi čtyřicet … kluci jsou velký a jdou z domu

Žena mi pomáhá nepoddávat se tomu

Padesátka mi vnuky posadí na kolena

Zas máme děti … já a má vyvolená

Pak přišly černé dny … žena mi umřela

V budoucnu jenom děs … třás jsem se docela

Pak jsem žil pro syny … a děti jejich dětí

Vzpomínal na lásku … žasnul, jak zběsile čas letí.

Teď jsem jen starý muž … život je tvrdý jak brok

Stáří se posmívá … vypadáš jako cvok

Tělo je v rozkladu … důstojnost, vervu vzala si sněť

A kde jsem srdce měl … tam kámen mám teď

Uvnitř té staré rachotiny … mladý muž ale žije dál

A srdce pořád bije mu … tím, co kdy prožíval

Pamatuju si radost … pamatuju si žal

Já miluju a žiju … navzdory všemu dál

Tak málo bylo těch roků … uběhly neskutečně

Beru jak drsný fakt … nikdo tu není věčně

Vy, lidi, otevřte oči … naplno, tak, jak se má.

Žádný potrhlý stařík … co vidíte, jsem

JÁ!

***

Originál básně v angličtině
Foto: Reuters

Česká verze: Dakr

=========
Odpustit druhému je darem sobě samému
Chtěl jsem příliš mnoho…

Více pro dobrou náladu: