Po nás …

po-nas

Nedávno jsem se dostala do jednoho bytu v centru. Byl k pronajmutí skoro hned poté, co majitelka zemřela. Obrovský zpustlý byt s postranním vchodem.

Noví majitelé byli velmi vzdálení a jak vidno velmi chamtiví příbuzní. Vůbec s ničím v bytě nehnuli, nic neuklidili, nic si nechtěli schovat. Chtěli byt hlavně pronajmout. Bydlet v takové situaci je dost zvláštní… bez dovolení sahat na všechny ty věci, když to působí, jako by si majitelka jen odběhla něco koupit.

Nejdřív jsem pořád měla pocit, že teď se někdo vrátí, uvidí mě a řekne přísným hlasem: „Co tady děláte?“ Nikdo samozřejmě nepřišel. Vedle televizoru pořád leželo klubíčko vyšívací bavlnky. V jedné vázičce byly nasypané knoflíky. Různobarevné poháry ze železnobrodského skla, krásné, ale stále používané, bylo zjevné, že se z nich často pilo víno. Za sklem fotografie dívky v taláru a hranaté čepičce se střapcem. V komoře pečlivě složený kabát a zimní boty. Letošní kalendáře ve všech místnostech, stojací, trhací, nástěnné, asi nějaká mánie. Tady si hlídali čas. V kuchyni v malé zásuvce nedobrané vitamíny. Chystali se tu žít dlouho a v pohodě. Žádné léky. Nikdo tu nestonal.

Majitelka žila sama v třípokojovém bytě. V koupelně byly různé šampony pro kočky. Ostatně všude byl cítit silný pach koček. Kočky tu měly výsadní postavení. Zřejmě je odsud vyhnali hned za rakví. Výtečná knihovna. Ne na ozdobu, kdy většina stránek v knihách je slepená a uloženy jsou v policích podle barev a velikosti. Tohle byla živá knihovna, z ní se knihy četly a bylo zřejmé, že byla celý život doplňována. Pro radost a bez snobismu.

Byla tu také celá záplava knih o dědečkovi bývalé majitelky. Velice silných, mnohem silnějších než Bible. V několika jazycích. Všude se psalo o jeho géniu. Světská sláva… Přišla jsem zvenku, kdyby tu byl krb, mohla bych se tou makulaturou ohřát. Aspoň nějaký užitek by z ní byl.


Co z toho člověka zůstalo? Byt, jehož pronájem umožní vzdáleným příbuzným nechodit do práce.

To je síla, můžeme v kteroukoli chvíli umřít a co nám bylo drahé už nebude drahé nikomu. No ano, jsou tu děti, ale ty nic mého nepotřebují. Všechno mají své. Bože, všechno to materiální v našem životě, všechno to jsou takové hlouposti, takové směšné a nedůležité věci… A my sami taky.

Náhle se ukázalo, že až dosud jsem přechovávala naději na vlastní nesmrtelnost…

Teď už ale nehodlám nic hromadit, zařizovat a myslet na potom. Život se nedá zařídit jednou provždy, dá se v něm jen den za dnem pokračovat.

A hromadit – hromadit se dají jen prožitky, dojmy; žít jenom teď, aby bylo na co vzpomínat, až už se nic dít nebude. Viděla jsem, co nastane POTOM. Nic. Prostě přijdou cizí lidi, zašlapou tvoje stopy a vaří si kávu v tvojí konvici.

P. Sanajová

=========
Na co nechceme myslet, ale měli bychom
17 věcí, kterých byste se měli zbavit co nejdřív

Více pro dobrou náladu: