Když se nám v životě přihodí něco traumatizujícího, začínáme se pídit po příčinách, hledáme východisko a ulehčení, nebo se snažíme zapomenout. Avšak bolest způsobená traumatem nikam nezmizí, zůstává hluboko uvnitř a brání nám v plném procítění života a radosti z něj. Za zvláště pochmurných dnů pak přemítáme nad tím, co by bylo, kdyby…
Kvůli plně „neodžitým“ psychickým traumatům nás negativní emoce navštěvují řadu let, dokud se s touto bolestí v pozadí nenaučíme žít: „Zkrátka se to stalo, je to kříž, který ponesu až do konce života“.
Kromě vnitřní nespokojenosti a depresí utvářejí neodžité emoce také životní události. Hledají způsob, jímž by se ztělesnily, aby byly konečně prožity až do konce a propuštěny. Každý nový útěk od bolesti nás znovu vrací do jejího uzavřeného kruhu.
Když nějaká bolest nedojde až do konce, když zůstává neprožitou, bude ji naše vědomí přemílat stále dokola, dokud nenajde nějaký východ do reality.
Neprožité emoce jsou jako film, na který jsme se nedodívali. Vědomí se k němu stále vrací, aby dosáhlo ukončení toho, co bylo začato, aby našlo klid.
Pro naše vědomí je lepší jakékoli finále, než nedokončený (třeba i v pohodovém okamžiku) scénář. Pokud si tento nedokončený scénář uchováme v sobě, náš klid nikdy nebude úplný. Vždycky nás bude něco uvnitř dráždit.
Táhneme za sebou nejenom vlečky neodžité bolesti, ale také lásky. Kvůli tomu potkáváme stále stejné typy lidí a jsme nuceni učit se milovat znovu a znovu.
Jak znovu prožít minulou situaci? Především je třeba si ji připomenout.
Na psychoterapeutických sezeních si klienti někdy vybavují taková traumata, o nichž by člověk předpokládal, že se na ně zapomenout prostě nedá. Lidská psychika je však moudrá a zkrátka k tomu paměť přiměje.
Když si tedy situaci vybavíte, navraťte jí minulé emocionální barvy, vložte do ní bolest, kterou jste sami v sobě zmrazili.
Pohlédněte na tu bolest (emoci, pocit) :
Jak veliká je?
Máte teď dost sil, abyste ji odžili?
Kolik k tomu potřebujete času?
Jak je třeba ji prožít, aby vás opustila?
Pokud cítíte, že jde o příliš veliké trauma, nejspíš se s ním nedokážete sami vypořádat. Zkuste se zamyslet nad návštěvou psychologa.
Máte-li za to, že to zvládnete, dejte sami sobě možnost prožít bolest znovu. Hořekujte, plačte, třeba i vyjte bolestí. Umožněte sami sobě dojít až do konce scénáře, prožít všechny obavy a strach a očistit se od nich, otevřít se lásce a lehkosti.
Když jakýkoli strach dovedeme až do finále, odejde. Nastupuje klid a víra ve vlastní síly. Čínská medicína zná podobný postup u fyzické bolesti. Jestliže pacienta někde něco bolí, soustředí na bolest veškerou pozornost a vědomě ji v představách dovádí až k hranici snesitelnosti. Bolest pak pomine.
To platí také pro emoce. Všechno je třeba prožít až do konce, projít i tím největším hořem, nejtěžšími obavami, nic nepotlačovat a neuzavírat v sobě. Vyplakat se, vyřvat se, něco rozbít, ale neuzavírat žal uvnitř. Jen tak se ho můžeme zbavit.
Někdo potřebuje prožívat trauma znovu krok za krokem, pomalu, protože jeho psychika by to najednou neunesla. Jiný zvládne prožít svou bolest během jediné psychoterapie. Jak toho docílit?
Dejte si na prožití svého traumatu čas.
Stává se, že po prvním dnu odžívání bolesti se naše mysl už ze zvyku znovu obrňuje, znovu zalézá a nechce už o bolesti ani slyšet. Tomu je třeba porozumět a vědomě ji přese všecko prožít až do konce. Až do stavu, kdy uvnitř pocítíme jen prázdnotu. Jen místo pro novou radost, pro novou lásku. A naprostý klid.
V každém případě je třeba emoci, nedožitou až do konce, třeba prožít celou. Je jedno, zda tak učiníme s psychologem, nebo si budeme za zavřenými dveřmi brečet do polštáře, případně psát rozhněvané a uplakané dopisy, které pak vyhodíme. Emoce musejí být prožity, musejí ven.
J.Sudáková
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Co si počít s krizí v hlavě?
Jak zacházet s negativními emocemi kolegů v práci
