Nick Vujicic je jedním z nejznámnějších světových motivačních řečníků. Nejspíš jen opravdu málo lidí nikdy neslyšelo fantastický příběh tohoto zázračného člověka, který se v důsledku vzácného onemocnění (tetraamelie, syndrom způsobující nevyvinutí končetin) narodil bez rukou a bez nohou. Pracovní diář má rozepsán nejen po dnech, ale po hodinách. Po celém světě čeká na jeho vystoupení třicet pět tisíc žádostí.
Bez rukou a bez nohou to není snadné, ale mít invalidní srdce je horší. Cítit se osamělý. Vědět, že není žádná naděje. Jednou ke mně přišel nějaký chlapík, pořádně si mě prohlédl a vyjekl: „Co se ti to stalo?“. Já na to: „To víš, cigára!“ Mockrát se v životě zasměju…
Když jsem se narodil, lékaři rodičům oznámili, že nebudu chodit. Mí rodiče ale řekli: „Nevíš, co můžeš, dokud to nezkusíš“. Vidíte mou nožičku? Mám dva prsty… Můžu ukázat správný symbol: Mír! Doktoři nevěděli, že dokážu nejen chodit, ale i skákat, plavat, dělat surfing a dokonce skákat s padákem.
Když jsem byl dítě, nevěděl jsem, co mě v budoucnosti čeká. Viděl jsem jen rozbité střepiny. Neměl jsem se rád, srovnával jsem se s jinými dětmi a snil, snil a snil o nohách. Chodil jsem do školy a spousta lidí se mi vysmívala. Říkal jsem si: jaký to budu mít život, když mi každý může ublížit? Myslel jsem si, že se nikdy neožením… Jsme teď se ženou už čtyři roky a máme dva syny. Svůj život miluju a nic bych v něm neměnil.
Nejdřív se ale člověk musí naučit být vděčný za všechno, co má. Nevím, co teď máte vy a o čem sníte, ale to nejhlavnější na světě je láska. Proto chci všem lidem, kteří mají v životě problémy, říci: mějte se rádi, dejte si šanci, nemusíte být někým jiným. Buďte sami sebou.
Nesnažím se být někým jiným, i tak jsem fantastický!
Víte, lidé jsou někdy docela k smíchu… Jednou jsem se ptal osmiletých dětí: „Cítíte snad nějakou tíhu, nějaký tlak?“ A ony: „No jó, vždyť máme strašně těžký domácí úkoly a taky nás štvou sourozenci, je to v životě samej stres…!“ Pak jsem mluvil s jednou třináctiletou dívkou a ona: «Rodiče jsou strašný, nemám kluka, jenom stres,». No a sedmnáctiletí zase byli ve stresu z posledního roku na střední, museli se chystat na vysokou… ale až se na ni dostanou, to už bude všechno fajn! Ale víte co? Dostanou se na universitu a lepší to nebude, teď jim zas budou chybět peníze. „Jak dostanu místo, bude všecko OK!“ Pak nastoupí do práce, uvidí svého šéfa – totální stres!
Říkal jsem, že jsem si myslel, že se nikdy ani neožením. Myslel jsem si, že i kdybych se snad náhodou oženil, nebudu svou ženu nikdy moci vzít za ruku. Dneska vím, že ji nemusím nutně držet za ruku. Musím však držet její srdce. Také vy musíte vědět, co v životě je opravdu důležité – ruka nebo srdce, noha nebo duše.
Mému staršímu synu Kiyoshimu jsou dnes tři roky a je větší než já. Když pláče, nemohu ho obejmout, ale on přijde a obejme mě sám. Tady vidíte důkaz: sny se plní!
Budete-li hledat štěstí v dočasných věcech, bude i štěstí dočasné. V dětství jsem sám sebe utvrzoval v tom, že mě se nic nepodaří: „Ty nemůžeš být nikdy šťastný. Vzdej se“. Když mi bylo deset, pokusil jsem se o sebevraždu. Představte si, že by se mi to povedlo! Nikdy bych se neseznámil se svou ženou, neměl bych děti a nestal bych se nikdy řečníkem. Člověk se nikdy nesmí vzdát, neví, co ho čeká za rohem, dokud za něj nenakoukne!
Odvaha neznamená, že se člověk nebojí. Odvaha je, když se do něčeho pustí, i když se bojí.
Ve skříni mám pro každý případ schovaný pár bot, protože já jsem viděl zázraky. Často však Bůh neuzdravuje tělo, protože chce uzdravit duši. Víte, co si myslím? I když se mi v životě nedostane zázraku, mohu se sám stát zázrakem pro někoho jiného. Jednou jsem mluvil k auditoriu v Kalifornii a náhle jeden muž zvedl malého chlapečka – Daniela Martinese. Pohlédl jsem na něj a ztratil dech: neměl ani ručičky, ani nožičky. Poprosil jsem tatínka, aby toho devatenáctiměsíčního chlapečka přinesl na pódium. Díval se na mě a já na něj, nemohli jsme si plácnout, ale položil jsem svou miniaturní nohu na tu jeho. A on se usmál. Všichni kolem plakali, protože to byl zázrak.
Buďte vděční za to, co máte a sněte ve velkém. Já sám jsem si třeba kdysi nevážil své nožičky. Ale dneska dokážu vyťukat na klávesnici třiačtyřicet slov za minutu (když si dám šálek kávy navíc). Zkoušejte to, dokud to nevyjde. Mí rodiče nevěřili, že se mi splní sen stát se řečníkem. Když jsem se jim s ním svěřil, říkali, že bych měl raději jít dělat finance. Šel jsem je tedy studovat, ale současně jsem naplňoval svůj sen. Je pravda, že než mě pozvali na první vystoupení, obvolal jsem dvaapadesát škol. To bylo dvaapadesát nezdarů. Když má člověk cíl, musí být na nezdary připravený.
Když jsem šel na universitu, stát mi nedokázal pomoci. Pomohla mi nezisková organizace „Australani Australanům“. Chtěl bych, aby na universitách bylo víc lidí s omezenými možnostmi. Nezměníme zemi, když nezměníme město. Nezměníme město, když nezměníme školu. K opravdové změně v každé zemi je třeba čas. Chci, aby naše mládež mohla snít, aby se příští pokolení mohlo postavit do čela země. Vy to dokážete. Vaše minulost neurčuje vaši budoucnost. Ale určuje rozhodnutí budoucích vůdců státu.
Držte se života a víry a dostanete se znovu nahoru!
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Přestaňte myslet na to, co si o vás myslí ti druzí
Promiň, ale tohle pro tebe udělat nemůžu
