Než budete křičet na své děti …

kricet-big

Schovávám si dopísky svých dětí, ať už jsou to čmáranice fixkou na žlutých lepíkách nebo slova napsaná s kaligrafickou pečlivostí na linkovaném papíře. Ale veršíky, které jsem nedávno na Den matek dostala od své devítileté dcerky, byly pro mě opravdu moc důležité. První řádka mě přiměla k slzám.

“Důležité je, že … maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.“

Musím se přiznat, že vždycky to tak nebylo…

Na vrcholu svého naprosto šíleného života jsem se náhle začala projevovat tak, jako nikdy předtím. Začala jsem křičet. Nestávalo se to často, zato to mělo děsivé rozměry. Doslova jako když přepumpujete nafukovací balónek a ten náhle praskne, a všechny kolem tak přinutí sebou škubnout leknutím. Strachem.

V jakých chvílích mě má tříletá a šestiletá dcera dokázaly vytočit tak, že jsem ztratila veškerou trpělivost? Když jedna z nich trvala na tom, že se ještě musí vrátit a vzít si tři korálkové náramky a své oblíbené růžové brejle, když už jsme tak jako tak měly zpoždění? Nebo tehdy, když se ta druhá snažila sama si nasypat vločky a vysypala na linku celou krabici? Nebo když upustila a rozbila mého osobního skleněného anděla, ačkoli jsem prosila, aby na něj nesahaly? Nebo když tvrdohlavě vzdorovala spánku a já bych byla tolik potřebovala klid a ticho? Nebo když se spolu praly o naprosté hlouposti: která dřív vystoupí z auta nebo kolik si nalije sladké polevy na porci zmrzliny?

Ano, právě takové věci, obyčejné chyby a typické dětské hádky a strkanice mě vydráždily do takové míry, že jsem se přestala ovládat.

Nebylo pro mě nijak snadné tohle napsat. Stejně tak bylo nelehké přežít toto období svého života, protože jsem se v těch chvílích nenáviděla. Co se to se mnou dělo, že jsem dokázala křičet na dva malé človíčky, které jsem milovala nejvíc na světě?

Dovolte mi o svém šílenství něco říct.

Věčné hovory na mobilu, přetíženost povinnostmi, mnohostránkové seznamy toho, co je třeba udělat a věčné usilování o dokonalost mě doslova pohltily. Ztratila jsem nad svým životem kontrolu a řvaní na ty své nejmilejší bylo toho přímým důsledkem.

Někde jsem zkrátka musela vypustit páru. A já to dělala doma, za zavřenými dveřmi, ve společnosti dvou pro mě nejdůležitějších lidí.

Než přišel ten osudný den.

Starší dcera stála na stoličce a pokoušela se něco si vzít ve spíži, když vtom náhodou shodila na podlahu celý balíček rýže. Když se milion zrníček rozsypal po podlaze jako déšť, začaly se oči mojí holčičky zalévat slzami. A tehdy jsem to spatřila: STRACH v jejích očích, když už už očekávala křik svojí matky.

Ona se mě bojí, pomyslela jsem si – a bylo to to nejbolestnější poznání, které si jen lze představit. Mé šestileté dítě se bojí mojí reakce na jeho nevinnou chybu!

S hlubokým smutkem jsem si uvědomila, že nejsem tou mámou, kterou jsem chtěla svým dětem být. A že takhle dál žít nechci.

Během několika týdnů po této epizodě docházelo k postupnému přelomu. Ono bolestné poznání mě přimělo k postupnému třídění závazků s ohledem na to, co je pro mě skutečně důležité. Bylo to před dvěma a půl roky. Dva a půl roku na to, abych postupně vytěsnila emailovou a mobilní zátěž , abych se zbavila usilování o dokonalost podle jakéhosi „Vzoru“ a přestala podléhat sociálního tlaku, který nás vyzývá všechno stíhat. Jakmile bylo méně vnějšího i vnitřního chvatu, hněv a napětí, které se ve mně kumulovaly, se začaly postupně rozpouštět. Zátěž se podstatně zmenšila a já byla schopna reagovat na dětské prohřešky a chyby v klidu, s účastí a rozumně. 

Dokázala jsem říci „To je jen čokoládový sirup. To se dá utřít a deska bude jako nová (místo podrážděného vzdechu a očí vsloup).

Pomohla jsem držet lopatku, zatímco dcera smetala moře vloček rozsypaných po podlaze (místo toho, abych nad ní stála s výrazem nesouhlasu a krajního podráždění na tváři).

Hádaly jsme společně, kde tak asi mohla nechat brýle (místo abych ji kárala za nezodpovědnost).

A ve chvílích, kdy hrozilo, že mě únava a nepřetržitá tupá bolest přemůžou, zavřela jsem se v koupelně a dopřála si chvíli k vydechnutí a připomínce, že jsou to děti a děti dělají chyby. Stejně jako já.

Postupem času strach, který se objevoval v očích mých dětí, když něco provedly, zmizel. Sláva bohu, stala jsem se nakonec jejich útočištěm v žalu a ne nepřítelem, před kterým je třeba utéct a schovat se.

Nejsem si jistá, že bych o těch hlubokých změnách ve svém životě psala, kdyby nebylo příhody, ke které došlo minulé pondělí po obědě. Tehdy jsem znovu narazila na překážku a měla jsem skutečnou chuť řvát.

Blížila jsem se k závěru knihy, na které teď pracuju – a v tom počítač zamrzl. A zároveň v jediný okamžik mi korektury celých tří kapitol zmizely před očima. Několik minut jsem strávila horečnatými pokusy vrátit poslední verzi rukopisu.

Když to nefungovalo, zkusila jsem záložní kopii – jenže muselo dojít k nějaké chybě. Kopie byla pryč také. Když jsem pochopila, že práce, kterou jsem těm třem kapitolám věnovala, je nenávratně fuč, chtělo se mi brečet a hůř – zuřila jsem.

To jsem si ovšem nemohla dovolit, protože se blížil čas vyzvednutí dětí ze školy a přesunu na plavání. Velmi opatrně a klidně jsem zavřela notebook a připomínala si, že v životě se mohou stát mnohem, opravdu mnohem horší věci, než je přepsání těch tří kapitol. A navíc jsem se utvrzovala v tom, že stejně není absolutně nic, co bych s tím mohla udělat zrovna teď.

Když se dcery usadily v autě, hned vycítily, že se něco děje. „Co je s tebou, mami“, zeptaly se sborem, když viděly moji popelavou tvář.

Cítila jsem, že se mi chce zařvat: „Ztratila jsem tři dny práce na svojí knížce!!!“

Chtělo se mi praštit pěstí do volantu, protože být zrovna teď v autě bylo to poslední, co jsem si přála. Chtěla jsem se vrátit domů a pustit se do oprav své knížky, ne vozit děti na plavání a pak ždímat mokré plavky, rozčesávat zacuchané vlasy, vařit večeři, umývat nádobí a ukládat je do postele.

Ale klidně jsem řekla: „Zrovna před chvílí jsem měla nějaké problémy. Přišla jsem o kus své knížky. Ale nechci o tom teď mluvit, protože jsem z toho zničená“.

“To je nám líto“, řekla ta starší. A potom, jakoby vycítily, že teď potřebuju nějaký čas, mlčely celou cestu až k bazénu. Pokračovaly jsme v denním programu a i když jsem toho moc nenamluvila, dokázala jsem nekřičet a snažila jsem se potlačovat všechny myšlenky na to, co se přihodilo s mou knihou.


Nakonec přišla chvíle, kdy všechno toho dne už bylo hotovo, mladší dcerku jsem uložila do postele a nastal Čas večerního povídání s tou starší. Lehla jsem si vedle ní.

“Myslíš, že se ti podaří dostat ty kapitoly zpátky“, zeptala se potichoučku.

A já jsem se rozplakala. Ne snad jen nad těmi ztracenými třemi kapitolami, věděla jsem, že je zkrátka můžu napsat znovu. Byla v tom i únava a vyčerpanost prací na knize, na korekturách a finální redakci. Byla jsem už tak blízko konce! A to, že se teď zničeho nic znovu vzdálil, bylo neuvěřitelně frustrující.

Moje holčička se přisunula ke mně blíž a jemně mě hladila po vlasech. Říkala mi nadějeplná slova: „Počítače tohle dovedou.“ A „Mohla bych se na to podívat, třeba bych uměla najít tu záložní kopii“. A potom: „Maminko, ty si s tím poradíš, já to vím. Jsi ta nejlepší spisovatelka. Pomůžu ti, jak jenom budu moct“.

Když mě potkalo „neštěstí“, stala se trpělivým a soucítícím podporovatelem.

Téhle citlivosti by se mé dítě nebylo naučilo, kdybych zůstala tou uřvanou matkou, co jsem bývala. Protože křik vztahy rozbíjí; nutí lidi, aby se jeden druhému vzdalovali, místo aby si šli blíž.

“Důležité je, že maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.”

Tohle napsala moje dcerka o mě, která jsem si prošla těžkým obdobím. Nejsem na ně pyšná, ale díky němu jsem se mnoho naučila. A ve slovech své dcery vidím naději i pro jiné.

Důležité je, že … nikdy není pozdě přestat s křikem.

Důležité je, že … děti umějí odpouštět, zvláště když vidí, že člověk, které ho mají rády, se snaží změnit.

Důležité je, že … život je příliš krátký, než abychom se rozčilovali kvůli rozsypaným vločkám nebo rozházeným botám.

Důležité je, že … nemá význam, co se stalo včera. Dnes už je jiný den. Dneska už dokážeme najít klidnou odpověď.

Když takhle budeme jednat, naučíme své děti, že mír a klid stavějí mosty – mosty, díky kterým dokážeme překročit svoje neštěstí.

Autorka: Rachel Macy Stafford’s

=========
Den, kdy jsem přestala spěchat
Proč když se lidé hádají, křičí?
Pojď si hrát… (k zamyšlení)

Více pro dobrou náladu: