Vzpomínáte na svou první lásku? Tu dětskou, nevinnou, nejupřímnější? Věřím, že si vzpomene každý z nás, protože vše, co jsme prožívaly jako děti, bylo tak úžasně opravdové, nezkreslené „dospěláckým“ myšlením a o to cennější. Pamatujete? K dokonalému štěstí stačilo danou osobu vidět ráno ve třídě nebo s ní prohodit během dne na hřišti pár krásných dětských „nesmyslů“, zbořit si bábovičku, vzít se za ruku na procházce, sednout si na školním výletě vedle sebe v autobusu..
Škoda, že čím jsme starší, tím víc chceme. Všeho. Chceme být víc milovaní, chceme víc důkazů, jak na nás záleží ostatním, chceme víc přesvědčování, že stojíme přesně za tolik, kolik si o sobě často sami myslíme. Nebo bychom si přáli myslet.
Co se chvíli přenést zpátky do dětství, přepnout své nynější nároky na ty dětsky skromné a zkusit mít zase opravdovou radost z „maličkostí“. Ony to totiž zas takové maličkosti nejsou. To jen my jsme během let znáročněli. A přitom pocit štěstí a naplnění je tolikrát ve věcech, lidech, situacích, které jsou pro nás, na první pohled, už tak obyčejné a známé, že ani nestojí za řeč, natož za pozornost.
Buďte šťastní, když vás váš partner vezme za ruku, pustí první do dveří, usměje se na vás, jen tak, protože to v tu chvíli tak prostě být má. Za každou pusou na přivítanou, za každým pohlazením i za kritikou vaší osoby je energie, která vznikla proto, že jste v myšlenkách toho druhého. Energie, která nikdy nebude ohraná písnička.
A když se vrátím do dětství – nebylo právě tohle jedno z našich největších přání? Abychom byli v mysli toho, na koho sami tolikrát myslíme..? Čistĕ, upřímně, nezištně, bez dalších nároků a podmínek.
Važte si všeho tím dětským způsobem. A tím dospěláckým si všechno ochraňujte.
Jana J.
Zástava naruby
Příběh o tom, jak se dá život prožít nadarmo
