Nepotřebuju někoho, kdo mě bude milovat, ale toho, kdo se mnou bude držet krok

Nepotřebuju-někoho

Každý někdy tajně snil o tom, že potká lásku, pro kterou úplně ztratí hlavu…

Vstupujeme do světa s dokořán otevřeným srdcem a hledáme toho jediného, vášnivého a horoucího člověka, schopného připoutat nás k sobě navždy a naplnit náš život novým smyslem. Není láska vlastně podivná věc? Je prakticky nemožné ji popsat obyčejnými slovy, protože ta prostě nedokážou předat veškerou hloubku těch pocitů. Slova nestačí… Láska je mnohem hlubší a mnohem důležitější než jakákoli slova. Slova stojí na místě, láska však je vždycky v pohybu.

Každá dívka si svou ideální lásku představuje po svém, ale všechny nás spojuje snažení o onu nepolapitelnou, proměnlivou, nepochopitelnou a podivnou věc, které bez ohledu na cokoli říkáme všechny stejně – láska. Od dětství je nám sugerováno, že láska je útulný domeček na tichém předměstí. Že láska, to je muž v čistém nažehleném obleku a fantastické děti.

Většina dívek sní s rozechvěním o dni, kdy se na jejich prstě ocitne zásnubní prsten s briliantem o velikosti holubího vejce, který je až do konce života nehybně připoutá k jinému člověku.

Co když však ve skutečnosti o tomhle nesníte? Co si takhle upřímně pohovořit sama se sebou a pochopit, co si vlastně doopravdy přejete? Chcete jít na vysokou? Nebo sníte o cestě kolem světa? Co když vás prsteny s brilianty nezajímají? Co když vám daleko víc než svatební bílá sedí černá?

Pokud ano, tak se mi dost podobáte..

A nás divokých koček se zas netoulá v různých městech tak málo. Akorát o tom nemluvíme moc hlasitě. My, hledačky dobrodružství, stejně jako všechny ostatní holky toužíme po pevném objetí milovaného muže. Jenomže naše představy o lásce se závažným způsobem odlišují od onoho standardního ulízaného obrazu, který by nám rádo vnuklo naše okolí a vlastně i celá společnost.

Jsme nezkrotné a velkolepé dámy, pociťující nepřekonatelný odpor ke hře na „útulný domek“ hrané do konce svých dnů… To nijak neznamená, že nepotřebujeme skutečnou stabilitu a věrného partnera po boku. Potřebujeme. Jenomže… za našich podmínek. Pro nás, co myslíme jinak, je láska mnohem složitější, mnohem více barvitá. A ať po ní toužíme sebesilněji, nejsme ochotny obětovat kvůli ní kariéru, své cíle a ambice a zejména – svobodu.

My jsme ty holky, pro které nějaká obyčejná zamilovanost nemá cenu. Nestojí nám za pozornost. Potřebujeme lásku. Takovou, jaká dosud na světě nebyla. Nestačí nám prostě jen láska. Chceme se na jejích křídlech vznášet k nebesům. Pozemská láska je málo pro nestálou a věčně se pohybující duší. Sny o elegantní svatbě nerozehrají jedinou strunu v našem srdci. Naše sny jsou plny neuvěřitelných dobrodružství a setkání s výraznými, úchvatnými kulturami. Chceme poznávat svět, ne stát u sporáku.

Divoké, nezkrotné a výrazné holky, vězte, že nejste samy. Slyším vás. Vidím vás. Já jsem vy. Nepotřebuju je partnera, potřebuju účastníka. Nepotřebuju jen toho, kdo mě bude milovat, ale toho, kdo nebude zůstávat pozadu. Nechci, aby někdo kvůli mně opouštěl svou cestu, chci, abychom měli jednu společnou cestu pro dva. Můj největší strach je obava, že se přestanu měnit. Nechci, aby mě někdo zavřel do křišťálového sarkofágu rutiny.

Vídám opravdu hodně vztahů, kde se jeden druhého drží tak pevně, že se nemohou ani pořádně z plných plic nadechnout. Touha po komfortu lásky je vlákala do pasti, v níž se dva lidé, kteří přece také měli kdysi své sny a touhy, zastavili a strnuli. Přestávají se o něco snažit v práci. Přestávají si všímat vlastního těla. Jejich sex je uvážlivý, nudný a zvykový. A dokonce i jejich přátelé se jeden druhému podobají jako vejce vejci.

A proto i když i já bláznivě toužím po obyčejném lidském štěstí, chci najít někoho, s kým budu moci poněkud narušit své bariéry a být trochu míň v bezpečí. Ani za nic nehodlám projít podobnou metamorfózou a vést život šťastný snad pro oči společnosti, ale prázdný. Chci mít vedle sebe člověka, který vždycky kráčí vpřed, vždycky o něco usiluje. Takového, u kterého plyšová pouta „normálního rodinného života“ nemají žádnou šanci. Potřebuju někoho, kdo podlehne mému náporu, někoho, o koho má smysl bojovat.

Nechci někoho, kdo bude vždycky říkat „jistě, drahoušku“, jen aby se vyhnul konfliktu. Potřebuju někoho, kdo natolik potřebuje mě, že bude ochoten bojovat o mě. Nechci, aby mě někdo uváděl na cestu pravou. Chci, aby mě vzal takovou, jaká jsem, se všemi zvláštnostmi i problémy.

Život není něco čisťounkého, spořádaného a naleštěného jako „ideální“ byt. Život je chaos. Strhující, velkolepý chaos. Proto potřebuju někoho, kdo mě přijme v celé mé nedokonalosti a kdo se dokáže stejně jako já vznášet ve víru života a ne se mu protivit. Nechci, aby mi někdo naslouchal, chci, aby mě uslyšel.


Když už vztah, tak opravdový. Takový, který nás spojí daleko víc než jakkoli krásná, ale prázdná slova. Nechci od svého vyvoleného poslouchat nějaké roztomilé žvatlání. Potřebuju někoho, kdo mě dokáže nejenom vyslechnout, ale kdo mi také porozumí. Protože mezi těma dvěma pojmy je obrovská propast. Poslouchat není nic těžkého, to umí každý. Ale doopravdy někoho uslyšet, to je moc těžké. To si žádá úsilí. Avšak jenom tohle umění doopravdy spojuje lidská srdce. Vtahuje do něčeho společného, něčeho takového, co spojí právě jen vás dva. Když posloucháme, mimoděk se na sebe díváme cizíma očima a slovům toho druhého nedovolujeme jen tak prostě vibrovat, ale pronikat do našeho srdce.

Nepotřebuju někoho, kdo se mi podobá. Potřebuju někoho, kdo se ke mně hodí jako klíč k zámku. Setkávat se s někým, kdo mi je podobný, jako by nás vytiskla kopírka, to je prostě nuda. I bez toho vím, jaká jsem. Chci být s někým, kdo se mi nepodobá vůbec. S někým, s kým se budeme doplňovat právě proto, že se na život díváme každý po svém. S někým, kdo mi pomůže nahlédnout do takových koutů své duše, o kterých jsem neměla ani ponětí. Řekněte sami – copak to je možné s někým, kdo by se mi podobal?

Nechci, aby se kvůli mně někdo uklidňoval a dostával rozum. Chci, aby se se mnou pustil do bláznivého, úchvatného putování. Už jen z výrazu „dostat rozum“ mi běhá mráz po zádech. Dostat rozum? Proč? Kvůli čemu?

Vždycky jsem uměla nejen mít velké sny, ale také je uskutečnit. Ano, opravdu vím, jak uchopit zdánlivě nesplnitelnou fantazii a udělat z ní součást světa kolem sebe.

Proto pro mě láska není útulný domek se zahrádkou. Je to nekonečné dobrodružství. Hledání člověka, který bude ochoten se mnou nejdřív objet půlku světa a potom i tu druhou. Že chci milovat snad neznamená, že se mám zříct všeho, co mi nabízí tenhle nekonečný svět. Ne, ve mně musí láska posilovat touhu po všem novém. Nechci rutinu, potřebuju vášeň.

Nechci, aby se každý můj den podobal tomu předchozímu. Nechci s tím, koho miluju, vést tytéž šablonovité rozmluvy každý den u večeře. Chci vášeň, která ve mně zažehne oheň. Chci svůj osud spojit s člověkem, vedle kterého mé srdce strne v sladkém očekávání a jehož jediný dotek mě dokáže naplnit světlem.

Zara Barrie
I’m Not Just Looking For Love, I’m Looking
For Someone Who Can Keep Up

=========
Láska vždycky vyhrává aneb dvanáct poučení z dvanácti let manželství
První tajemství dlouhého a šťastného vztahu

Více pro dobrou náladu: