Naučte se odmítat bez pocitu viny

naucte-se-odmitat

x

V podobné situaci už se asi ocitl každý: jsme doslova zavaleni prací, když vtom se ozve telefon dobrého známého, nebo přijde mail od partnera, případně rovnou zajde kolega se žádostí něco pro něj udělat. Prosí o „malou službičku“, abyste mu „maličko pomohli“, „jen se na něco podívali“. Vy byste mu třeba i docela rádi pomohli, avšak vzhledem k omezenosti vašeho pobytu na tomto světě je otázkou, zda se vám vůbec podaří vypořádat s vlastními povinnostmi, natož s úkoly někoho jiného.

Někdy řekneme ano čistě proto, že ten úkol nám přináší jisté uvolnění, nové emoce nebo nějaké jiné bonusy. Nicméně nejčastěji nepociťujeme nic jiného, než zoufalost a zklamání. Je nám z toho zle, cítíme se zavázáni a zároveň ukřivděni, máme pocit, že je na nás vyvíjen tlak. A jsme-li nuceni odmítnout, téměř jistě pociťujeme vinu.

Jak se naučit říkat ne a necítit se přitom provinile

Začněme tím, proč se nemáme cítit provinilí, jestliže jsme nuceni někomu říci „ne“. Za prvé, pocit viny je emocí, která vzniká, když děláme něco nesprávného, špatného. Pokud někomu způsobíte bolest, je zcela na místě cítit se provinile. Když řeknete „ne“, může to dotyčnému nejspíš způsobit nějaké starosti ve smyslu nutnosti obrátit se o pomoc k někomu jinému, případně znovu přehodnotit svou situaci, to však má velmi daleko ke způsobené bolesti nebo škodě.

Představte si tu situaci jako nějaké bludiště, kde slovo „ne“ představuje blok, který vás nutí vydat se jiným směrem. Lidé jsou cílevědomé a tvůrčí bytosti. Jestliže tedy řeknete „ne“, přeorientují se a zvolí jinou cestu.


Za druhé, často se cítíme provinilí nejenom proto, že se domníváme, že druhému působíme bolest nebo potíže, ale protože máme za to, že vyslovené „ne“ vyvolá jeho odvetu. Říkáme si: „Teď mě bude nenávidět“, „Teď se na mě naštve“ nebo „A teď mě vyhodí“. Mozek nám přehrává ty nejhorší scénáře. Zkuste si místo toho dát odstup a zamyslet se nad jinými, mnohem pravděpodobnějšími možnostmi, které náš mozek vynechal, když se hned vrhl na tu nejhorší variantu.

Položte si otázku: Jaký může být nejpravděpodobnější vývoj událostí? Možná, že ten, kdo vás o něco žádal, bude nejdříve rozčarován, ale nakonec vás pochopí a pomoci se mu dostane jinde. Nebo si můžete zkusit představit nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje událostí na základě této úvahy: co se děje, když někdo řekne „ne“ vám? Propadáte zuřivosti, trhají se vám žíly a od pusy vám stříká pěna? Myslím, že ne. Tak proč to dvojí měřítko? Je tedy normální předpokládat, že jiní budou reagovat přesně tak, jako vy, to jest zcela rozumně.

Tady je sedm způsobů, jak říci «ne»:

Způsob číslo 1: Navrhněte alternativu.

Ten nejsnazší způsob, jak říci „ne“. Žádost odmítnete, ale navrhujete cenu útěchy. „Já prostě nenajdu v rozvrhu místo, abych tu dizertaci celou přečetl, ale jestli chceš, mám tady adresu na užitečný článek o pěti největších chybách, kterých se můžeš při psaní dizertace dopustit a taky návod, jak se jim vyhnout“. Alternativu nenavrhujete pro pocit viny; vaším cílem je snaha být žádajícímu skutečně užitečný, nikoli cítit se méně provinile.

Způsob číslo 2: Když říkáte „ne“, zapojte empatii.

Jestliže dotyčnému dokážeme dát najevo, že jsme skutečně vnímali a naplno pochopili jeho žádost, bude se cítit lépe, i když pro něj nemůžeme nic udělat. Potvrďte mu, že vidíte jeho doopravdy maximální úsilí, nebo že chápete, že jeho úkol je opravdu mimořádně náročný. Například: „Opravdu děláš maximum, abys tu svatbu své sestry skvěle zorganizoval a já bych ti hrozně rád pomohl, ale teď zkrátka nemůžu“.

Způsob číslo 3: Odvolejte se na něco objektivního.

Vysvětlete nemožnost své pomoci svým zaplněným rozvrhem, pracovním vytížením, jinými povinnostmi nebo vnějšími objektivními okolnostmi, které nemůžete nijak ovlivnit. Abyste se vyhnuli trapnosti, když je vám položena otázka: „Tak tenhle týden nemáte volno… a co ten další?“, dodejte ihned: „Kdyby se něco změnilo, ozvu se“.

Způsob číslo 4: Odvolejte se na něco subjektivního.

Ve stejném vzorci, v jakém jste uváděli vnější objektivní okolnosti, poukažte na vnitřní subjektivní faktory. Například na svůj vkus, schopnosti, dovednosti, styl. Například: „Musím odmítnout moderování téhle akce, protože stát na pódiu, to není nic pro mě“.

Způsob číslo 5: Odmítnutí zabalte do poklony.

Řekněte „ne“, ale řekněte je tak, aby se „ne“ změnilo v poklonu tomu, kdo o něco žádá. „Díky, že na mě myslíš“ nebo „Jsem ti vděčný, že mi nabízíš tuhle možnost a ptáš se mě jako prvního“.

Způsob číslo 6: Držte se svých argumentů a neztrácejte ostražitost.

Dostáváme se k sofistikovanějším radám. Zejména blízcí lidé na nás někdy tlačí a žádají o něco více než jedenkrát, nebo prostě opakují svou prosbu tolikrát, až nás docela umoří (některým z těch blízkých není třeba ještě ani deset let – dvě taková stvoření se mnou žijí pod jednou střechou). V takovém případě je nejlépe uchýlit se ke klasické metodě „škrábnuté“ desky: opakovat stále dokola stejnou odpověď. To neznamená, že jste bez srdce, můžete jim dávat najevo účast, můžete je obejmout, nesmíte však připustit, aby se vaše odpověď postupně měnila z „ne“ v „možná“ a nakonec v „No dobře, ale jen jednou“ nebo „Bezva, tak ještě jednou“. Držte se originálu. A ten zněl: „Ne“.

Způsob číslo 7: Řekněte „ne“, aniž byste se omlouvali.

A to je poslední poučení o „ne“. Stejně jako pocit provinění, také pocit, že se musíte omluvit, vzniká tehdy, když děláte něco nesprávného. Mohlo by se zdát, že absence omluvy má poněkud příliš blízko k hrubosti, ale věřte, že měkce vyslovené „ne“ může být i laskavé i zdvořilé. Ten, kdo žádal, nebude vaše „Je mi líto“ nijak postrádat. Například: „To je skvělý nápad, vyzdobit sál i ručními pracemi! Já na to nemám dost šikovnosti, ale umím udělat moc dobré svařené víno!“ A dost, žádné omluvy nejsou třeba.

A rada na závěr: Vaše «ne» musí být rychlé a jasné. Neodkládejte svou odpověď, neříkejte, že si to rozmyslíte, ušetřete si všelijaká „možná“ a střídání „ano“ a „ne“. Může vám připadat, že „ne“ nezní moc zdvořile, ale věřte, že jasně a včas vyslovená odpověď působí konec konců zdvořileji a lépe vyhovuje zájmům toho, kdo o něco žádal.

Někdo je snad přesvědčen, že musí umět všechno, že musí stihnout všechno a že „ne“ je věc nedobrá a nevýhodná. Jenomže nikdo z nás není superman, nikdo nedokáže všechno. Jestliže si to včas, rozumně a střízlivě uvědomíme a jednáme podle toho, získáme za to mnohé: čas, energii a to hlavní: respekt.

=========
7 způsobů jak přestat být nešťastný
Zanesenost emocemi: jak se neduhy duše projevují na těle

Více pro dobrou náladu: