Moje žena dneska porodila…

zena-porodila

Od dětských let jsme zvyklí slyšet, že máme milovat své rodiče, zvláště maminku. A také ji většinou opravdu milujeme. Bezpodmínečně, klidně, úplně. Dcery i synové. Proč vlastně? Protože ji máme, protože maminka byla s námi, když jsme rostli a náš vzájemný citový vztah je neobyčejně pevný.

Nikdy jsem však nijak zvlášť nepřemýšlel nad tím, ve který okamžik ten vztah vznikl. Prostě se mi to nezdálo nijak podstatné. Ten vztah tu byl a priori, to mi stačilo. Své rodiče zkrátka miluju a hotovo. Je to silná emoce, která je ve mně přítomna každý den, cítím ji a prožívám. Jsem rodičům za tuhle lásku vděčný. To mi vždycky bylo jasné a srozumitelné.

Také si pamatuju ještě ze základní školy, jak nás učili, že svým rodičům máme být vděční, zejména mamince. Vždyť nás porodila, stará se o nás. Samozřejmě, že jsem s tím naprosto souhlasil. Stejně jako většina dětí ve třídě. Proč bych si měl myslet něco jiného?

Je to naprosto logické a srozumitelné:

– Porodila mě?
– Ano!
– Stará se o mě?
– Ano!

Všechno tedy vychází správně – je jí za co být vděčný a já s tím naprosto souhlasím. Bylo to jednoduché a logice zcela přístupné. Dokonce i logice žáka základní školy.

Byl jsem opravdu vděčný? Ani nevím. Snad se radši zeptat rodičů. Asi byl, alespoň v té míře, v jaké může být vděčný žák na začátku školní docházky. Později se o tom otevřeně mluvit přestalo, byly to spíš takové zprostředkované ohlasy na hodinách literatury nebo třeba v kině. V hlavě mi zůstal logický souhlas s tím, že rodičům je třeba být vděčný. Prostě souhlas. Zřetelný a konkrétní. Ale až dnes jsem pochopil, že nebyl podepřen emocí. Byl to černobílý, plochý souhlas. Ale emoce se ukázala být objemná a barevná.

Moje žena dnes porodila! Byl jsem u porodu a prožil jsem jeden z nejvíc emocionálních okamžiků života. Mám pocit, jako bych rodil taky, jenomže emocionálně.


Samozřejmě, že to ani zdaleka nejde srovnávat s tím, co prožívala moje žena, ale pro mě to byla tak strašně silná EMOCE, že naprosto ovládla moje vědomí. Viděl jsem obrovskou sílu své ženy a stala se pro mě tím největším hrdinou na světě.

Zkuste si to představit. Ležíte a vlna za vlnou vás zaplavuje bolest. Taková, že ani neslyšíte, co vám říkají, jste dezorientováni a nechápete, co se od vás chce. A v té bolesti proti veškerému pudu sebezáchovy musíte ještě postupovat tak, že si působíte bolest ještě větší. Jít proti své bolesti bolestí novou. To jsem viděl a cítil. Nebylo v tom nic půvabného ani romantického, bylo to strašně reálné a prostě hrozné. Natolik reálné, že čas se smrskl a Teď a všechny myšlenky byly pohlceny pouze tímto okamžikem. Jinou myšlenku, než jak své ženě pomoci jsem neměl a ani mít nemohl.

Člověk trpí za ženu, která má takovou bolest, i za syna, se kterým si už devět měsíců povídal přes mámino bříško. Už dávno je to jeho syn a teď přichází na svět. Všichni na něj čekají. Čas se prakticky zastavil, zůstala jen všepohlcující bolest a obavy o osud těch dvou. A potom … Zázrak…Máminým úsilím vyklouznul synek na svět!

Z člověka v tu chvíli spadne obrovská tíha. Předtím si ji ani neuvědomoval. Jakoby tě zároveň zalila nějaká teplá vlna a hned zas ofouknul vítr. Začínáš znovu dýchat. Ještě pár chvil a říkají ti, že syn je v pořádku. Jsi prostě ŠŤASTNÝ! Takovou emoci si zkrátka nejde přečíst v žádné knize, ani vidět ve filmu, ta se musí prožít.

Mnoho dívek se stává matkami, prožijí si tu svou emoci po svém. Nechci nikoho ani lekat, ani se s někým srovnávat. Každá se s tím vypořádá! Moc ale radím: vemte s sebou muže. Tuhle emoci je dobré prožít společně. Jsem své ženě moc vděčný, že jsem s ní dnes mohl být. A jsem moc vděčný svým rodičům, že tohle kdysi dávno prožívali kvůli mně.

=========
10 pravidel pro rodiče od Janusze Korczaka
Chci být sám sebou

Více pro dobrou náladu: