Mnoho lidí hledá partnera v naději, že tak vyřeší své problémy. Naivně se domnívají, že je milostný vztah vyléčí z nudy, smutku a pocitu, že život nemá smysl.
Doufají, že partner vyplní v jejich životě prázdnotu.
Jak hrubý omyl!
Jestliže hledáme partnera, do kterého vkládáme podobné naděje, nedokážeme se nakonec vyhnout nenávisti k někomu, kdo naše naděje nesplnil.
A co potom? Potom hledáme dalšího partnera, ještě jednoho a dalšího… Nebo se rozhodneme strávit zbytek života sami a stěžujeme si na krutost osudu.
Abychom se tomu vyhnuli, měli bychom si ve svém životě ujasnit některé základní věci a udělat si v něm pořádek. Nesmíme čekat, že to někdo udělá za nás.
Přesvědčení, že láska nás spasí, vyřeší všechny naše problémy a přinese nám štěstí a jistotu, je pustou iluzí. Skutečnou přetvářející sílu lásky totálně vymaže.
Reálné posouzení vztahu bez idealistickch brýlí na nose nám otevře oči na mnohé stránky skutečnosti. Není nic velkolepějšího, než uvědomovat si svou skutečnou proměnu po boku člověka, kterého milujeme.
Místo abychom ve vztahu hledali útočiště, musíme probudit tu část své osobnosti, která dosud pospávala a nebylo jí umožněno projevit se: schopnost jít vpřed s jasnou vizí o směru svého pohybu, schopnost měnit se a rozvíjet.
Má-li se svazek dvou milujících se lidí rozvíjet, je nezbytné nahlížet ho také z druhé strany: jako řadu možností jak rozšířit své uvědomění, odhalit neznámé pravdy a stát se osobností v plném smyslu tohoto slova.
Jestliže se změním ve zralého dospělého člověka, který toho druhého nepotřebuje jenom proto, aby vůbec přežil, potkám nepochybně stejnou osobnost, s níž se rozdělím o to, co mám a ona se mnou zas o to, co má sama.
To je také skutečný smysl partnerského vztahu: žádná spása, ale «setkání». Vlastně několik setkání:
Moje s tebou.
Tvoje se mnou.
Moje se mnou.
Tvoje s tebou.
Nás se světem.
Je také třeba jednou provždy skoncovat s mýtem, že jestliže se dva lidé milují, měli by mít stejné názory. Není to pravda, milovat někoho naprosto neznamená myslet stejně jako on nebo stavět jeho názor výš než ten svůj. Smysl vztahu je ve vzájemné úctě a respektu. To hlavní je: milovat s očima otevřenýma.
Jestliže se tohle podaří, nebude už tak těžké najít společného jmenovatele, protože jsme dosáhli významné dohody: beru tě takového, jaký jsi a ty tak bereš mě.
Toto vzájemné přijetí zbavuje oba pout, poskytuje pocit svobody a nechává volný průchod citům. Jestliže partnerovy životní hodnoty získají význam také pro nás, dokážeme naplno pocítit respekt ke způsobu, kterým žije.
Každý člověk je celým světem a milovat ho znamená ho přijmout spolu s jeho žebříčkem hodnot, povahovými rysy, zvyky, zvláštnostmi… a nepokoušet se je měnit. А to je práce. Velmi těžká… Práce, v níž nejspíš nebudeme mít žádného pomocníka, protože přijetí toho druhého začíná přijetím sebe sama.
4 rozdíly mezi spřízněnou duší a životním partnerem
3 situace, v nichž člověka nejlépe poznáme
