Láska má tři strany

laska-ma-3-strany

Myslíme si, že víme, co je láska. Myslíme si, že milovat dovedeme. Často si však umíme vztah pouze vychutnávat. Myslíme, že někoho milujeme, protože k němu pociťujeme laskavý cit, protože je nám s ním dobře. Jenomže láska je něco úplně jiného, náročnějšího a občas tragického.

Láska má tři strany. Za prvé, milující člověk dává, chce dávat. Aby však dával, dával úplně, dával bez toho, že by tomu, komu dává, působil bolest, musí dávat umět. Často se stává, že dáváme nikoli z lásky, skutečné, obětavé, štědré lásky, ale proto, že dáváním posilujeme pocit vlastní významnosti, vlastní velikosti. Máme za to, že dávání je jedním ze způsobů sebeutvrzení, potvrzením vlastní významnosti sobě i jiným. Dostávat od někoho za těchto podmínek je však velmi bolestné. Opravdu dávat láska dokáže pouze tehdy, když na sebe sama zapomíná.

Na druhé straně je v lásce také třeba umět dostávat. To bývá občas mnohem těžší, než dávat. Víme všichni, jak mučivé je dostávat něco od člověka, kterého buď nemilujeme, nebo si ho nevážíme. Je to ponižující a urážlivé. Dobře to můžeme pozorovat u dětí. Jestliže jim někdo, koho nemají rády nebo nevěří v jeho lásku k nim, něco dá, mají chuť dárek zahodit a rozdupat, protože jim ubližuje až do hloubi duše. Abychom uměli dávat a uměli dostávat, je nezbytné, aby láska toho, kdo dává, byla bezpodmínečná a ten, kdo dostává, aby ho miloval a v jeho lásku věřil.


Ale i v tom případě, kdy dávání a přijímání je vždycky svátkem a radostí, existuje ještě třetí strana lásky, na kterou zapomínáme. Nezištnost. Nikoli v tom smyslu, v jakém na ni obvykle myslíme. Například že ten, kdo někoho miluje, je ochoten pro něj pracovat, sám sebe něčeho zbavit, jen aby ten druhý měl vše potřebné. Ta nezištnost, kterou mám na mysli, je daleko náročnější; vztahuje se k něčemu velmi vnitřnímu. Spočívá v tom, že člověk je z lásky schopen ustoupit. A to je velmi důležité. Občas se to přece ve vztahu ženy a muže stává: jejich láska je velmi silná a pevná, přináší jim radost. Jeden z nich však na toho druhého žárlí. Ne snad pro jeho vztah k někomu dalšímu, pro vztah, který by mohl jejich lásku ohrozit. Žárlí na minulost. A tak se vytěsňují přátelé nebo kamarádky z dětství, prožitky z minulosti jsou zatlačovány co nejhloub.

Ten, kdo takhle hloupě a nerozumě miluje, by chtěl, aby život začínal teprve okamžikem jejich setkání. Všechno to, co mu přecházelo, celé bohatství života, duše a vztahů, mu připadá nebezpečné. Vždyť v mysli toho druhého žije něco kromě něj! To je ovšem velmi nebezpečný přístup. Člověk zkrátka nemůže začít svůj život počítat od okamžiku setkání s milovanou osobou, ať ho pokládá za jakkoli šťastný a významný. Nemůže než žít svůj život od jeho počátku. A ten, kdo miluje, musí tajemství minulosti brát jako tajemství, chránit je a uchovávat. Musí připustit, že v minulosti toho, koho má rád, byly vztahy a životní události, na nichž se nemůže podílet jinak, než ochrannou, laskavou a respektující láskou. Tady začíná oblast víry, oblast vzájemné důvěry dvou lidí. Pokud v ní není všechno v pořádku, může to zničit celý vztah.

A.Surožský

=========
Vzorec lásky
Skutečná láska je káva, kterou si po ránu vaříme doma

Více pro dobrou náladu: