Kilo červených jablek (příběh o vztazích)

kilo-cervenych-jablek

Představte si, že se přátelíte s Janou. Jana má tři zelená jablíčka. Vy byste ale potřebovali jablek kilo, a to červených. Za dané situace by tedy bylo rozumné jít na trh a koupit si tam kilo červených jablek od toho, kdo je má a chce je prodat. Jenomže trh, to zní tak abstraktně, je to daleko a co když tam vůbec žádná jablka k mání nebudou? Nebo trh nebude? A Jana stojí zrovna vedle vás a je fakt dobrá. Takže odvážně předpokládáte, že červená jablka Jana přece jenom má. V hloubi duše. A že jestli vynaložíte patřičné úsilí, tak vám je dá. Moc by se vám hodila.

«Jani, nešla bys do kina?» — zeptáte se vlídně. Jana je udivena, ale do kina nejspíš chce, zvláště když je zřejmé, že vám to nečiní vůbec žádné potíže. Tak s ní jdete do kina. Ale ani potom žádné kilo červených jablek nemáte. „Co je to za blbost?“ říkáte si a vezmete ji do kavárny. Pak jdete vyvenčit jejího psa. Lepíte jí tapety. Opravujete auto. A nic. Jablka nikde. „No co to má být“, rozhořčujete se a navrhujete jí, ať se k vám přistěhuje. Cena za kilogram červených jablek vzlétá k nebesům. Jakýpak trh, teď už z principu musíte to kilo červených jablek dostat právě a jen od Jany. Říkáte si, že je to osud. A tady už je jasné, čím to skončí: přijde den, kdy jeden bude řvát: „Já jsem ti obětoval celej život a tobě je pro mě líto pitomejch jablek“ a druhý bude vzlykat a vřískat: „Dyť já žádný červený jabka nemám, jaks na to přišel?“


A opravdu, jak jste na to přišli? Vědomě vylučuji možnost, že lstivá Jana vás schválně uvede v omyl, protože hrozně ráda chodí do kina (i když i tohle se dost často děje). Jenomže pokaždé je to především tak, že zatímco my nejsme ve svých úmyslech tak úplně a docela poctiví, lidé kolem zase zkrátka nemají to, co chceme: kilo červených jablek, touhu porodit nám pět dětí, potřebu společné dovolené, schopnost popovídat si, dokonce i tak banální záležitost jako lásku k nám, tedy i ochotu či možnost tuto lásku demonstrovat. A to je prosím naprosto normální. Stejně tak normální, jako toužit všechny tyhle úžasné věci mít.

Nenormální je vydírat. A pokoušet se z první sympatické osoby, která se nám ocitne nablízku, vynutit to, co nemá. Čistě na základě přesvědčení, že někde „v hloubi duše“ se to u ní přece jen najít dá.

Nedá. Pokud někdo pro vás něco má, podělí se o to s vámi sama. Ne snad z hloubi duše, ale z celého srdce.

=========
„Toxický“ člověk. Nenastal čas se s ním rozejít?
Co se děje se vztahy, když se v nich nic neděje

Více pro dobrou náladu: