Jsou ženy, vedle kterých se člověku chce být mužem …

jsou-zeny vedle

Jsou muži, s nimiž se člověku chce být ženou. Zlehka, jakoby tázavě k nim naklánět hlavu, přimhuřovat za řasami oči, s porozuměním přikyvovat a naslouchat jejich zapáleným řečem a zářit přitom úsměvem, který říká: „My jsme stejná krevní skupina.“ Chce se ti otevřenosti. Samozřejmě ne na každé téma. Jen na takové, kde právě otevřenost není zvykem. Jiná témata nejsou s takovými muži ani důležitá. Chce se ti, aby se k tobě vstřícně vztáhla jeho ruka, aby sis položila hlavu na jeho rameno a také chceš vědět, že všechny tyhle hlouposti z knih pro dospívající mládež nejsou tak docela a úplně jenom hlouposti. Samozřejmě nebudeš šeptat „miláčku“, ale také nechceš žádné vulgarity, prostě jen tak…

Aby měl ten druhý jiskry a údiv v očích, protože je to hezké, protože je to hra. No jistě, samozřejmě, že ponese můj deštník. Samozřejmě, že mě doprovodí. Samozřejmě, že jsem si nikdy v životě sama nedokázala nalít čaj. Vylila bych ho a rozcákala, zazmatkovala bych a opařila se, upadla a zlomila si, pořezala se, nakazila a umřela. Díky. Ano, dejte to pryč. Ano, zamíchat prosím. Ano, podejte mi to.

Jen ať napřimují ramena a rovnají záda: sluší jim to. Každému ne, ale jim ano. U ostatních by to vypadalo směšně a dětsky, nevhodně a skoro neslušně, zkrátka hloupě. Ale k těmhle se to hodí. Už jenom proto, že právě oni mají ten něžný, malý, nesnesitelný, měkký a teplý důlek hned u krku trošku směrem k rameni, do kterého jedině se dá zabořit unavený a vděčný nos.


A jsou muži, s nimiž se člověku chce být mužem. Přítelem, parťákem, bratrem. Tím, s kým „jsme bok po boku u stožáru stáli“. Kolegou, který stejně smýšlí a vztahy s ním jsou jednou provždy dány, jsou srdečné a průzračné a nikdy nepotřebují žádné vysvětlení.

I pouhá představa nedorozumění je k smíchu. Není co si vysvětlovat, všechno bylo vysvětleno už předem, jednou provždy a nežádá si to žádného potvrzení. Propírat drby z práce, pít pivo, koukat na fotbal, převlíkat se jeden před druhým bez hloupého ženského „otoč se“, drbat si záda v sauně, řvát na sebe v divoké hádce, zapomínat na sebe na celé týdny a z ničeho nic si vzpomenout, přátelit se s rodinami, potichu si vzájemně stěžovat na milenky a manželky, plácat se po rameni, dávat si k svátku tvrdý alkohol, svorně kouřit, vyprávět si o všem bez přibarvování a bez rozmyslu – proč taky. Mít rovný vztah, bez uctívání, bez podřízenosti, být si blízcí bez přehánění a vášní, jít si k duhu zrovna jako to pivo, mít možná nějaké společné kamarády, ale nikdy se nedělit o stejnou ženu a vůbec o nic se nedělit. Být tak jednoduší, jako je známka ostrova Malibu, na níž jediným obrázkem je černé M na bílém pozadí.

Jsou ženy, s nimiž se člověku chce být mužem. Nosit je na rukou, přidržovat deštník nad jejich jemnou pletí, zrychlovat dech při pohledu na něžnou žilku na bělostném hrdle, budit v nich nadšení a sám nadšení propadat. Prsty ji hladit tam, kde se to před lidmi nesluší a kašlat na slušnost. Uvádět je do tranzu a ocitat se v něm s nimi. Nosit jim kytky, protože tak se to dělá: nosíme kytky komu chceme. Nalévat jim, hostit je, krmit je, možná až moc… je tak štíhlounká! Nebo tak bleďounká. Nebo není ani štíhlounká, ani bleďounká, ale je v ní zkrátka něco, co si žádá věty: „Ty jsi moje holčička“.


A jsou ženy, s nimiž se ti chce být ženou. Spíš dítětem. Přijít a přitisknout se k ní, málem se jí stulit k nohám, k rukám, očím, něco chtít a dostávat, znovu chtít a znovu dostávat, nebo nedostávat, ale to nevadí, ať mi dá aspoň najíst a ať se dívá, ale ne jen tak obyčejně, jako hladový pes, ale tak, jako se na mě dívala maminka v naší staré kuchyni. Všechno jí vyprávět a čekat na její reakci, nebo nevyprávět a čekat na její dohady. A vztekat se, ale ne jen tak z legrace, nýbrž proto, že mi ruply džínsy, ať mi je zašije. Chtít, aby mi nahlas četla a fňukat, že nečte tak, jak se to číst má a hned vybrat jinou knihu a přinutit ji … poslat ji hledat … a usnout, aniž bych se dočkala…

Namítnete, že tady vůbec nejde o věci spojené s tím či oním pohlavím. A budete mít pravdu.

Řeknete mi, že v každém člověku se v různé míře setkávají všechny uvedené rysy. A zas budete mít pravdu.

Budete mi oponovat, že nejde všechno jen tak míchat dohromady a že různí lidé přijímají stejné věci různě a že nic není jenom černé nebo bílé. A opět budete mít pravdu.

Podle vás to všechno se dalo říct úplně jinými slovy a konec konců to není to podstatné. Ano, ano, ano!

Ale jsou muži, s nimiž se člověku chce být ženou.
A jsou ženy, s nimiž se člověku chce být mužem.

Victoria Reicher

=========
Jsme spolu šestnáct let a miluju ji jako první den
Co muž očekává od ženy

Více pro dobrou náladu: