Za sedmero horami a sedmero řekami žil starý rybář, vdovec, se svojí dcerou Lucinkou. Lucinka celý život toužila jít do školy a moci se učit. Kvůli chudobě si to však její otec nemohl dovolit. Lucinka rostla jako z vody a otec stárnul a stárnul. Léta trpěl těžkou nemocí a věděl, že už na světě dlouho nepobude. Pomalu cítil, že přichází jeho čas a tak se rozhodl, že je pravý čas předat Lucce rodinnou moudrost. K jejím dvacátým narozeninám jí věnoval tajnou truhličku, kterou po léta nesměla otevřít, a krásnou rudou růži. Lucka musela slíbit, že se do truhličky podívá až v den otcové smrti. Když otec zemřel, Lucka v slzách otevřela dárek od svého otce. Ten skrýval zlaté šperky a papír, na kterém bylo úhledným písmem napsáno:
,, Drahá Lucinko,
vzpomínáš, jak sis vždy přála jít do školy, ale neměla jsi možnost? Právě teď ji máš. Než se ale rozhodneš, dočti prosím tento dopis do konce. Škola ti může dát mnoho a nemusí ti dát nic. Záleží to na tvém rozhodnutí, jakého učitele si vybereš. Buď však pozorná a dobře si vše rozmysli.
Pokud potkáš učitele, který tě bude shazovat, když uděláš chybu, je to učitel, který se má ještě sám, co učit. Správný učitel tě vždy ujistí, že chyba je nejlepší způsob, jak se dostat daleko. Pár písmen na papíře dočasně uložených do mozku po několika letech zapomeneš. Chybu si však budeš pamatovat navždy. Chyby dělá každý, jen lidé se v průběhu let naučili, že je lepší, když je skryjí před ostatními za maskou.
Pamatuj si, dceruško, že kdybys uměla vše dokonale, do žádné školy chodit nemusíš. A kdyby byli všichni dokonalí, nebyl by ani důvod školy zakládat. Pokud chceš jít touto cestou, prodej toto zlato a budeš mít peníze na školu. Pokud chceš ovšem rodinné bohatství zachovat, čti dál.
Jistě jsi o světě slyšela mnoho. Že jsou lidé zlí, dobří, bohatí, chudí, krásní a oškliví… Pokud tuhle znalost ale na chvíli zapomeneš, můžeš být ve škole každý den. Možná mi teď moc nerozumíš, chápu. Hned ti vše vysvětlím. Každý člověk má jiné zkušenosti, jiné dovednosti a schopnosti. Pokud si tohle dokážeš uvědomit, můžeš se od každého naučit přesně to, co potřebuješ. Jedinou podmínkou je, že ostatní nesmíš soudit. Nesmíš je soudit ani tehdy, když ti ublíží. Vždy musíš být bdělá a připravena odpouštět.
Možná teď zuříš a ptáš se, proč by jsi měla odpouštět někomu, kdo ti ublížil… Navíc je to tak těžké, že. Nemusíš to dělat, je to tvá volba. Nicméně pokud to dokážeš, sejmeš ze svého srdce bolest a tíhu a budeš schopna ustřihnout balvan, který táhneš za svojí nohou, který ti nedovoluje jít dál.
Pokud budeš bdělá, můžeš vidět, že i bolestivá lekce, je dobrá lekce. Je to důležitá lekce, kterou tě škola nenaučí. Je to důležitá lekce, kterou tě ani knihy nenaučí, musíš to zažít. A musíš být vždy schopna podívat se na druhého jako na člověka, který také chybuje. Nemusíš ho litovat, jen odpusť a jdi klidně dál bez něj. Můžeš mu dokonce v sobě poděkovat… to zní úplně šíleně co? Ale on tě něco naučil. Za to jsi byla ochotna dát peníze, pamatuješ?
I pokud se ti někdo nelíbí, můžeš se od něj pořád chvilku učit třeba jen tím, že ho pozoruješ a posloucháš. A potom můžeš zase odejít. Není na tom nic zlého, taky ho něco naučíš. To je skutečná škola. Za opravdové znalosti se neplatí ničím hmotným, drahá.
Teď se můžeš rozhodnout. Můžeš prodat rodinné šperky, jít snazší cestou a přihlásit se do školy. Ale pokud jsi odhodlaná jít tou trnitější a bolestivější cestou, naučíš se mnohem více. Budeš se učit celý život. Jen ze sebe nikdy nesmíš dělat oběť, pořád musíš být ostražitá a dávat pozor, co se právě učíš. Pokud to však dokážeš, naučíš se to, co ti škola nikdy nedá. Držím ti palce. Vím, že to dokážeš.
S láskou,
táta “
Lucka v slzách dopis dočetla, schovala si dary od tatínka a šla do světa vstříc každodennímu učivu.
Lucie Fischerová
Na každého, kdo žije na Zemi, čeká poklad.
Vysvětli mi, Učiteli, co je to zen
