Osmiletá holčička pláče na posteli strachem a bolestí. Před chvílí spadla z houpačky. Obrovská „loďka“ ji sem a tam táhla po štěrku hlavou dolů. Je vůbec zázrak, že nemá poraněný obličej, hlavu, ale i tak má pravou stranu hrudníku rozdrásanou, že bolí se i jenom na to podívat.
Vyděšená matka sedí vedle, obličej zkřivený hrůzou a soucitem. Neví, co by ještě mohla pro dcerku udělat.
Po nějaké chvíli přichází táta. Oznamuje, že tenhle lék v lékárně nemají a on tam víckrát nepůjde. Matka se ze všech sil drží, aby zůstala „rozumná“, aby se ovládla. Telefonuje lékaři, vysvětluje situaci, ujasňuje si, co dělat a znovu posílá manžela do lékárny.
-Jdi tam ty!
-Jdi tam sama! Jdi tam sama! Jdi tam sama!
-Já i tak vždycky dělám všechno sama! Když jsem tě potřebovala, nikdy jsi se mnou nebyl!
Nikdy!!!
Palčivá vlna křivdy ji zalila od hlavy až k patě. Zuřivá slova bolesti, rozhořčení a nevyplakaných slz se derou ven a vybuchují jako ohnivý vodotrysk. Světelná zeď hněvu a spravedlivé pomsty. Daleko mohutnější, než by se v dané situaci dalo čekat.
-Nikdy, nikdy jsi nebyl se mnou, když jsem to potřebovala! A teď, když tu jsi, se chováš, jako bys tu nebyl!
Prásknutí dveřmi a žena je venku. Křivda ji dusí jako olověný krunýř. Nesnesitelná fyzická bolest, jako při velmi silné angíně, jí svírá hrdlo. Nedokáže polknout ani dýchat.
Avšak ani znovu a znovu v myšlenkách vyjadřované rozhořčení, ani rozhodnutí přestat už na to myslet, ani omílání výhrad k manželovi jí nepřinášejí úlevu. Hrdli stále silněji svírá bolest.
– Nikdy, nikdy jsi nebyl se mnou…
– A to NIKDY, to bylo vlastně kdy? – vynoří se náhle odněkud z oblasti sebezáchovy otázka.“.
Když bylo synovi osm měsíců, zakopl a uhodil se o podlahu do hlavičky. Měla strach, zavolala rychlou a ta je zavezla na vyšetření kvůli možnému otřesu mozku. Chlapečka zrentgenovali a propustili je domů. S dítětem narychlo zabaleným do deky teď bloudila ohromným areálem špitálu a neměla ponětí, kudy z něj ven. Netušila, kde je vchod, kde východ… byla noc.
Přízemní chodby byly temné, jenom někde v dálce svítilo okno příjmového oddělení. Ale kudy k němu? Mladá matka s těžkým plačícím balíčkem v náručí nevěděla, kudy kam. Z patra se začali ozývat pacienti, které vzbudil dětský pláč. A ten její drahý jediný, otec dítěte, tu nebyl, aby jí pomohl. Právě když by ho tolik potřebovala.
Tuto bolest, tuhle křivdu si nesla celý život až do dneška. Uplynula řada let, ale ona má stále pocit, že na prstech cítí hebkou dětskou pokrývku.
… takže to je ono NIKDY!
A jakmile si tak dopodrobna ve vzpomínkách vybavila dávný zážitek, její hrdlo se uvolnilo. Bolest se vytratila. A hned potom zcela nečekaně přišlo vědomí: „Ale jindy se mnou vždycky byl! Určitě byl!“
Právě on byl s dcerkou, když se jedenkrát za svůj život ocitla v nemocnici. Držel ji v náručí, šeptal jí do ucha, rozesmíval ji a uklidňoval. A teď, když se tak zle zranila, chce být s ní, nechce běhat pro léky, ve kterých se nevyzná.
A jindy kolikrát si taky dělal starosti, o nic menší než já, i když třeba nebyl se mnou…
Opona, konec. Gestalt je hotov.
Mezi prvním a posledním případem uplynulo patnáct let.
Už několik let se věnuji psychologické práci se ženami. A setkávám se se stále stejným modelem udržování a hýčkání křivdy.
V minulosti se něco stalo. Případ sám pro svou tíži a bolestivost byl z paměti vytěsněn. Snad došlo i k určitému „odpuštění“. Avšak pocit křivdy zůstal
Mechanismus zapouzdření pocitu křivdy je tento:
• Křivda změnila vnímání veškerého dalšího jednání onoho blízkého člověka. Teď už je jedno, co a jak dělá, i kdyby byl stokrát nablízku, v hlavě zůstane to „Nikdy nebyl se mnou“.
• A tenkrát, v tom hněvu, na vrcholu bolesti a zoufalství bylo přijato rozhodnutí o mstě, o pohrdání a nelásce — něco jako „ať vidí, jak mi bylo těžko, jaká bolest to byla a jak sama jsem zůstala“. Uplynula léta, situace sama byla pozapomenuta, ale jednou přijaté rozhodnutí trvalo.
• Jakmile dojde k situaci čímsi shodné s onou první, dochází k výbuchu agrese, bolesti a pocitu křivdy. Je to reakce evidentně neadekvátní tomu, co se děje v přítomnosti. Možná jste si někdy všimly, jak šaty propálené žehličkou nebo kecky, která dítě jen tak mrsklo v předsíni na zem, vás dovedou strašlivě rozlítit. Vztek dosáhne nevídaného vrcholu odpovídajícího stupni vnitřního pocitu křivdy. Ale vztahuje se tento pocit a vaše rozhořčení opravdu k aktuální situaci?
• Podobné „zážehy“ agrese mohou být nekonečné. Dokud nepochopíte, proč se tak hrozně zlobíte, budete agresivní. Pokaždé vybuchnete s novou silou a budete vyčerpávat sebe i své blízké.
• Potlačované pocity křivdy, zapouzdřené v našem nitru, život velmi otravují a ochuzují. Mohli bychom žít a radovat se, už stokrát jsme si to s ním mohli všechno vyříkat. Přesto však v sobě držíme němé svědky minulosti a dodržujeme rozhodnutí stará patnáct, dvacet i čtyřicet let.
• Zablokovaná, nevyjevená agrese, pocit křivdy zatlačený dovnitř, neuvědomělá, ale ustavičná úzkost — to je to, co je základem drtivé většiny psychosomatických příznaků.
• Velmi často se ukáže, že kořen problému – situace, v níž to všechno začalo – není nějak megastrašlivý. Tenkrát to pro nás bylo podstatné, dnes to představuje nevelkou událost v proudu času. Měli bychom se však snažit a najít ji. A zbavit svou duši té třísky, kolem níž je všechno tak silně podebrané.
JAK SE ZBAVIT POCITU KŘIVDY:
HLEDEJTE KOŘEN VĚCI
“Co konkrétně mě tak štve?
Například: Dítě praštilo s teniskami uprostřed předsíně.
Co konkrétně mi na tom tak hrozně vadí?
Že nedbá, co mu říkám, že mě nerespektuje, neváží si mojí péče?
Nebo že se ve své nepořádnosti velmi podobá mě samé a jeho tenisky jsou ustavičnou připomínkou mé vlastní nedbalosti?
Nebo se cítím být neschopnou matkou, která nedokáže dítě naučit pořádku?
Je jasné, že poslední dva důvody se týkají vás. V tom prvním musíte uznat svou nepořádnost. A chcete-li něco změnit, musíte začít především u sebe. V tom druhém je třeba si připustit, že opravdu něco neděláte tak, jak máte. Pak ve vás „usvědčující důkazy“ v podobě pohozených tenisek nebudou vyvolávat pocit studu.
Pokud je v prvním případě pohozená obuv důkazem dětské neúcty, stálo by za to s dítětem promluvit a vysvětlit mu, proč je to tak důležité. Určitě by to mělo větší efekt, než vztekle opakované: „Ukliď si ty boty“.
JAK SE ZBAVIT CELOŽIVOTNÍHO POCITU KŘIVDY:
1. Hledejte jádro křivdy.
Co konkrétně mi tolik vadí ?
Co vyvolává takovou zlobu?
Co je na tom tak strašného?
2. Dialog
Některé věci se dají vyřešit rozmluvou s tím, kdo nám ukřivdil. Je-li to možné, je to ten nejlepší způsob. Je důležité jasně zformulovat a vyslovit svou výhradu. Velmi často dotyčný vůbec netuší, že se mu podařilo něčím vám ublížit. V rozmluvě můžete vyjít z toho, jak to vidíte vy a pak vyslechnout druhou stranu. Samozřejmě, že druhá strana, pokud je poctivá a nemá zrovna sebemrskačské sklony, bude mít naprosto jiný pohled na věc než vy.
Pokud se pod dojmem toho nezačnete cítit provinile, že jste snad obviňovali nevinného člověka, pak můžete celou situaci krok za krokem rekonstruovat a hledat úplně jiný způsob vzájemné komunikace, něco, co jste dřív ani nezkusili.
Rozmluva obohacuje život, naplňuje ho skutečnou „živostí“ a poskytuje nám možnost setkat se se skutečným člověkem, nikoli s jeho představou, kterou jsme nosili v hlavě.
3. Pravidla vedení “závažných rozhovorů”. Vnitřní transformace.
Je spousta možností, kdy rozmluva není možná. Dotyčný už nemusí být v našem dosahu, mohl dokonce zemřít, nebo se křivda týká rodičů, kteří už jsou opravdu staří. Tedy případy, kdy chybí druhá strana, ta, která by vás měla vyslechnout. Přesto i zde je důležité najít onu prvotní výhradu, onu třísku, která se rozrostla do celoživotní křivdy. Když zjistíte příčinu, dokážete možná také zjistit, že všechno bylo docela naopak. A tříska, která vás roky trápila, vypadne sama.
Citáty pro ty, kterým došly síly
VŠEHO se nám dostává po zásluze
