Jednou jsem si jako tak mnoho jiných lidí náhle uvědomila, že od jisté doby se můj život podobá honu – nekonečnému, nesmyslnému a nelítostnému. Každý můj den začíná zimničným pocitem „Hlavně to všechno stihnout!“ a končí zklamaným „Já jsem zas nic nestihla…“.
Taky jste si všimli, jak neúprosně se v posledních letech zrychluje životní tempo? A je stále těžší této obecné tendenci nepodlehnout. Je běžné pracovat do padnutí, někdy ve dvou a dokonce i třech zaměstnáních, místo spánku se napájet kávou a stres odhánět cigaretou nebo alkoholem. Odpočinek stále častěji získává nálepku čehosi odsouzeníhodného, čehosi nesolidního, co by radši nemělo být a někteří lidé dokonce s hrdostí prohlašují, že „nemají na odpočinek kdy“.
Proč to děláme?
Zmítají námi obavy. Obava z konečnosti vlastní existence. Obava, že prožijeme život zbytečně, že ničeho nedosáhneme. Obava, že budeme horší než ti druzí. Strach z odsouzení společnosti, že nežijeme, jak je zvykem.
Příčiny a následky
Britský psycholog Guy Claxton má za to, že spěch se nám stal zvykem: „Vytvořila se jakási vnitřní psychóza chvatu: minimum času, maximum efektivity, přičemž každý den tahle potřeba narůstá“. Už v roce 1982 navrhl americký lékař Larry Dossey termín „časová neuróza“ pro onemocnění, při němž se zdá, že „čas ubíhá, není ho dost, je třeba sešlapávat pedál stále silněji, abychom stíhali“. V Japonsku mají zvláštní slovo pro smrt vyčerpáním: „karoshi“.
Ještě před nedávném nebyl takto přecpaný život jednoduše možný. Neexistovaly sociální sítě, neexistoval internet, nebyly mobily a dokonce obyčejný telefon nebyl ve všech domácnostech! Všechny tyto nové vynálezy umožňují bleskově získávat a předávat obrovské množství informací a udržovat kontakt se stovkami lidí najednou. Zdůrazněme: umožňují, nenutí. Přesto však několik nepřečtených zpráv nebo nepřijatých telefonních rozhovorů se pro některé lidi může změnit v katastrofu bezmála vesmírného rozsahu.
Kromě zaměstnání, domácí práce a sportování je teď třeba ještě stihnout přečíst si všechny novinky, všechny nové zprávy od přátel na síti, je třeba všem odpovědět, všechno komentovat. Čas letí a my bychom tak chtěli stihnout to všechno…
Jenomže ať děláme co děláme, den má pořád jen 24 hodin. Chceme-li toho do nich nacpat co nejvíc, snižujeme leda kvalitu ve prospěch kvantity a místo abychom si kontakty užívali, hystericky rozdáváme „lajky“.
Někdo se v běhu dusí produkty fastfoodu, místo aby se v klidu posadil a v pohodě se najedl. Jiný hltá jednu za druhou knihy, aniž by si uvědomil, že jeho oči sice už sklouzly po tisících řádků, ale v mysli a duši mu nezůstalo prakticky nic. Příliš spěchá. Jednu práci jen tak tak odbudeme, abychom se vrhli na další. Ztrácíme přehled o úkolech, o povinnostech, o tom, co je a co není hotové…
Obětovat klid a odpočinek, to nás za deset let spolehlivě přivede k neuróze a lékařské péči. Nebude-li to neuróza, bude to stav chronické únavy a podrážděnosti. Obětujeme kontakty s blízkými, s rodinou – a pak se podivíme tomu odcizení. Někdo položí na oltář úspěchu svoje zdraví a v pětačtyřiceti se cítí jako troska.
Umění žít v harmonii se sebou samým
Samozřejmě, že ne všichni jsou s tímto stavem ustavičného chvatu spokojeni. Právě tak se zrodilo stále mohutnějící hnutí slow life, vyzývající k přehodnocení tohoto vztahu k životu, ke skoncování se zběsilým honem za rychlostí a množstvím. „Přemýšlejte raději o kvalitě“, vyzývají stoupenci tohoto hnutí, „o kvalitě vlastního života“.
Doslovný překlad termínu „slow life“ je „pomalý život“. Neznamená to, že se máme životem plazit rychlostí šneka, bez cíle a záměru. Filosofie hnutí spočívá naopak v tom, abychom život učinili bohatším, abychom mu přidali na obsahu a hodnotě cestou promyšleného vztahu k vlastnímu jednání. Abychom pochopili, že požitek z toho, co a jak děláme, je mnohdy silnější, než požitek z důvodu, z cíle, pro který to děláme.
Místo zvnějšku vnucovaného životního rytmu si můžeme vytvořit svůj vlastní, pohodlný. Nemusíme stihnout všechno hned a najednou. I tak můžeme dosahovat velmi slušných výsledků a navíc k nim získáme radost. Dělat vše natolik dobře, nakolik je to možné a ne tak rychle, jak to jen jde.
Alespoň někdy si položme závažnou otázku: „Co doopravdy chci ?Chci to opravdu, nebo o to usiluju proto, že se to „musí“? A podle odpovědi se zařiďme. V žádném spěchu, klidně a radostně.
Cílem hnutí slow life je v prvé řadě dosažení vnitřní harmonie. Pouze tak může mít život skutečnou cenu. Kde není harmonie, objevují se obavy a strach, deprese. A ty nám brání žít.
Žijte tady a teď. Nepokoušejte se všechno do posledního puntíku plánovat, nechte si místo pro spontánnost. Vždyť často se okolnosti zkrátka mění, plán dodržet nelze a vzniká leda stres. Plánujte jenom doopravdy důležité věci, ostatní nechte jít svým přirozeným pořádkem. Naslouchejte sami sobě. Hledejte si důvody, proč být šťastný. Nesnažte se kontrolovat a ovlivňovat něco, co nemůžete změnit. Vyhýbejte se „informační přesycenosti“. Neporovnávejte se s ostatními. Radujte se a milujte.
Je jasné, že zařídit si život podle těchto zásad není jednoduché, zejména, když nás po únavné práci v zaměstnání čekají domácí povinnosti.
V životě se však vždycky najde něco, co můžeme změnit, aby byl malinko lepší. Tuhle jsem od jedné slečny zaslechla toto: „Posunula jsem si rozvrh o čtvrt hodinky, abych si ráno mohla posedět s kávou na parapetu“. A to je přece možné – vstát o patnáct minut dříve a beze spěchu si vychutnávat každý doušek ranní kávy, bez dorážení překotných hlasů z rádia nebo televize. Bez sledování novinek na síti. Stejně tak může jíst celá rodina pohromadě – alespoň někdy. Můžeme se jít projít nebo se natáhnout, zavřít oči a na deset minut zapomenout na svět, na shon, na starosti… Možné je ledacos a mělo by nám to přinášet štěstí. Čím víc, tím líp. Co může být v životě důležitější, než štěstí?
Alexandra Karavajevá
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Syndrom odkládaného života
Prostě se na všechno vybodnout…
