Jak na sebe bereme cizí starosti

cizi-problemy

Postulát 1: Lidé často dávají, pomáhají, reagují na prosby a žádosti o pomoc, poskytují rady.

Existují lidé s velkým, krásným srdcem, naplněným soucitem a porozuměním. Z celého svého krásného srdce by rádi ulehčili utrpení na celém světě, nebo alespoň všem, které potkávají na své cestě životem. Zdá se jim, že jestliže se ozvou s pomocí a radou každému potřebnému, učiní ho malinko šťastnějším.

Nespí, zanedbávají své vlastní potřeby a ze všech sil se snaží dopřát svým bližním o něco více štěstí. Místo vděčnosti se však dost často setkávají s reakcí připomínající scénář pohádky o zlaté rybce. Kdo dostal necky a potom i dům, vězí velmi často ve svém neštěstí dál a chce něco víc, nejlépe rovnou celý palác.

Je tomu tak proto, že ve skutečnosti dotyčný nebyl připraven přijmout a vládnout tím, čeho se mu dostalo.


Postulát 2: Na světě je všeho dost a každý může mít takové množství, jakým je připraven na své cestě vládnout.

Z druhého postulátu vyplývá, že pocity, které člověk má – pocit nedostatečnosti, neštěstí, neklidu, obav, strachu a podobně, jsou pouhé mechanické nástroje Vesmíru, jimiž je člověk postrkován k dospělosti, k moudrosti, rozvoji a nalézání své vlastní optimální cesty.

Bylo by nesporně krásné, kdyby nás rodiče už v dětství naučili být šťastní a rozumět příčinám svých negativních pocitů. Tomu však mohou naučit pouze šťastní rodiče. Mnozí rodiče však sami nebyli poučeni o tom hlavním: jak žít v souladu se sebou a světem. Musíme se to naučit sami a překonávat přitom negativní poučky a přesvědčení, které nám rodiče v dobré vůli předali.

Když člověk projde kus cesty, pochopí, že štěstí nespočívá jen v materiálních hodnotách. Začíná toužit po něčem vyšším. Idea štěstí se mu projektuje do schopnosti umění určitých duchovních zážitků. Avšak ani v jednom ani v druhém nespočívá skutečné, opravdové štěstí a radost.

Jestliže tedy poskytujeme člověku něco, o co se obává nebo pro to trpí, zbavujeme ho velmi důležitých prožitků a střetnutí se sebou samým. Zdálo by se, že když zmírníme ostří jeho potřeb a nedostatku, učiníme ho šťastnějším. Ve skutečnosti však v souhrnném obrazu světa vychází najevo, že ten, kdo někomu něco poskytne nevčas, bez prosby, bez žádosti, bez vyváženosti vzájemné výměny, narušil hodnotu jeho prožívání.

Postulát 3: Kdo druhému něco dává ze soucitu, aby ulehčil jeho utrpení, a přeje si udělat ho šťastnějším, často ve skutečnosti nevidí a nechápe hodnoty jeho momentálního stavu.

Je tak vystaven nezbytnosti sám prožívat stejný stav, aby pochopil jeho hodnotu a přestal ho jiným „ulehčovat“. Je to past soucitu, je to falešný soucit.

Ze zcela ušlechtilých pohnutek a snah zmírnit bolest a utrpení druhého tak dochází k jednání, které ve druhém probouzí chamtivost, zištnost, touhu mít bez skutečné připravenosti mít. Místo lidí vděčných se objevují lidé, kteří jsou si jisti, že sami si se svým životem poradit ani nemusejí a pouze očekávají další a další pomoc.


Soucit a poskytování pomoci „jenom tak“ dříve nebo později pro dárce končí tím, že dále už není schopen sponzorovat potřebného svými dary a svou energií. Upadá do situace nedostatku materiálního i duchovního, to je do takové, v níž donedávna byl ten, komu pomáhal.

Je třeba naučit se harmonickému a vyváženému vztahu k lidem všude, v každé oblasti, i ve věci soucitu a poskytování pomoci.

Místo závěru

Pomáhat je možné a nutné:

  1. Když někdo prosí a je ochoten něco poskytnout za obdrženou pomoc.
  2. Když to, co dostává, skutečně využívá a uplatňuje.
  3. Když také včas dodáváme ducha, uvádíme podobné příklady a pomáháme s novou nadějí hledět do budoucna a hledat východisko ze situace.
  4. Když zároveň předáváme důležité užitečné dovednosti a znalosti, které se stanou základem pro východisko z nouze.

A.Džalalová

=========
7 duchovních zákonů prosperity podle Randyho Gage
Křivda, jíž se nikdo nedopustil

Více pro dobrou náladu: