Iluze o životě pro budoucnost

iluzie

Naše společnost, to jest my sami, každý z nás, definuje člověka v jakémsi uzavřeném kruhu a zároveň mu přikazuje, aby byl volný a samostatný. Ve skutečnosti však člověk takový není, protože kdyby byl volný a na světě nezávislý, byl by sám onen příkaz nesmyslný. Společnost tedy člověku pouze vnucuje iluzi samostatnosti, stejně jako hypnotizérova slova vyvolávají iluzi u hypnotizovaných osob.

Individuum tímto způsobem zcela zmatené pak místo aby plnilo svou unikátní roli ve světě, mrhá silami na dosažení cílů, které odporují samy sobě. Protože všichni ho mají za samostatnou osobnost polapenou hloupým a nepřátelským Vesmírem, stává se jeho hlavním úkolem přechytračit Vesmír a podřídit si přírodu. Je očividné, že to je absurdní, proto ho učí, aby žil a pracoval pro budoucnost, protože v přítomnosti nikdy cíle nedosáhne. Brzy propadá víře, že jeho nemožné přání se konec konců splní, když ne jemu, tedy jeho dětem. Touto cestou jsme vyvinuli typ lidských bytostí, neschopných žít skutečností, tedy skutečně.

Vždyť jestliže nemůžeš plnohodnotně žít nyní, zůstane pro tebe i budoucnost vždycky jen přízrakem. Zároveň ztrácí veškerý smysl jakékoli dělání si plánů do budoucna, protože ty se z něj nikdy těšit nebudeš. Až se totiž tvoje plány konečně naplní, budeš už fantazírovat o nějaké další budoucnosti. Nikdy, prostě nikdy se nedokážeš rozvalit a s požitkem si říct: „Jo, udělal jsem všechno, co jsem chtěl!“ Během mnoha let jsi tuto schopnost ztratil, protože tě stále učili žít jen a jen pro budoucnost, nikdo ti neukázal, jak žít v přítomnosti.
Jinými slovy, vychoval a zhypnotizoval tě pásový způsob našeho vzdělávání. Aby získal vzdělání, musí člověk našich dnů zdolat množství bariér a stupňů, které, jak se předpokládá, vedou  k Vyššímu Úspěchu. Nejdřív školka, pak pár tříd základní školy, kde tě připraví na slavnostní okamžik přechodu na školu střední. A potom další stupně, pořád výš a výš na cestě k touženému cíli – universitě. Na universitě pak, jsi-li dost chytrý, můžeš setrvat tak dlouho, jak si zlíbí, projdeš aspiranturou a můžeš se stát věčným studentem. V opačném případě tě krok za krokem uvedou do velkého Vnějšího Světa, kde ti kyne možnost založení rodiny, rozvíjení byznysu nebo odborničení v nějakém zvláště výsadním oboru znalostí.

Den dokončení vzdělání je ovšem velmi relativní událostí. Hned na první schůzce pracovníků se v zaměstnání ocitáš ve stejném starém známém systému. Poradí ti, aby ses co nejrychleji vyrovnal se svými úkoly (a jestli si s nimi poradíš skutečně rychle, okruh tvých povinností se rozšíří). Tvá svědomitá práce povede k postupu po služebním žebříčku na post manažera, zástupce ředitele a konečně ředitele vlastní show (to už ti bude nějakých čtyřicet-čtyřicet pět let).

Mezi tím tě pracovníci sociálního zabezpečení a odborníci na kapitálové investice zainteresují pro plány na co nejlepší organizaci tvého Odchodu do Penze. Budeš mít zato, že to je ten konečný cíl, že teď se budeš moci  konečně rozvalit v křesle a vychutnávat si plody své práce. Avšak až tento den přijde, tvůj mnohaletý stres a úsilí o sobě dají vědět srdeční slabostí, umělými zuby, nemocí prostaty, impotencí, silnou krátkozrakostí a špatným trávením.

Snad by to všechno nemuselo být tak zlé, kdybys v každém stádiu této hry měl k ní vztah právě jenom jako ke hře.

Alan Wilson Watts : Ta kniha. O tabu, která nám brání poznat sama sebe

=========
Pětkrát «někdy“ na cestě za štěstím od Paolo Coelho
Obyčejný projev laskavosti vytváří nekonečné vlny…
Miláčku, nikdo ti nic není dlužen

Více pro dobrou náladu: