Hlavní překážka na cestě ke štěstí

prekazka-stesti

Ve své psychologické praxi vídám, jak často lidé žijí s pocitem jakési životní křivdy. Nic není spravedlivé, nic není tak, jak by mělo. Muži, ženy, práce, město, země, chování dětí, rodiče, lidé kolem, nic není správně.

Není divu, že podobně naladěnému člověku se od osudu dostává stále stejných lekcí, pokaždé o něco tvrdších, než předchozí. Protože je však od samého počátku nevnímá jako poučení, nemá z nich žádný užitek. Stále silněji se usazuje v pozici oběti a upevňuje svou představu, že jeho život i svět okolo jsou nespravedlivé. Postupně se změní v zakřiknutou a přitom věčně popuzenou bytost a dotírají na něj nemoci duševní i fyzické.

Žít v takovém stavu se dlouho nedá, a tak se stává, že se lidé pokoušejí najít řešení. Čtou různé publikace, zkoušejí psychologické kursy a cvičení.

Utvrzují se v nich ve staré známé a jistě správné myšlence, že „každý je svého štěstí strůjce“. Je třeba převzít odpovědnost za vlastní život, přijmout sebe sama, mít se rád a naučit se různými metodami svůj osud utvářet a ovlivňovat. A tak na sobě bývalá „oběť“ nějakou dobu pracuje, dozvídá se mnohé o energiích a řízení reality, rozhýbe svou sebedůvěru a zpočátku skutečně má určité výsledky.


Načež dochází ke strašlivé proměně. „Oběť“ se změní ve „stvořitele“. Začíná si myslet, že teď je naprostým pánem svého života a dokáže ovládat realitu zcela podle svého uvážení. Bývalá popuzenost se uchová při životě tím, že narůstá ve zpupnost, která se stále nadouvá. Dotyčný náhle vidí „nedokonalost“ ostatních lidí a cítí se nad ně povýšen, připadají mu nijací a tupí. Často to také prohlašuje: „Jak můžou být tak omezení a negativní?! Copak nechápou, že mají svůj život ve svých rukou? Proč nic nedělají a jen fňukají?!“

Člověk se tedy chytí do pasti vlastní významnosti, všechny zásluhy připisuje výhradně sobě (zcela nepatrně snad těm, kteří mu zprostředkovali jeho nový pohled na život), zkrátka se vidí jako nějaký poloviční pánbůh.

Zpravidla v tomto okamžiku se život začíná k dotyčnému zase obracet zády. Znovu se vracejí negativní události, nebo se objevují nové, ještě dusivější nepříjemnosti. On však opět odmítá přijmout novou skutečnost a prohlašuje: „Jak to? To já jsem tvůrcem svého osudu, já jsem poznal všechna jeho tajemství, tak jak to, že není po mém?!“ Jenomže bohužel svět ho neslyší a on ve své velikosti zůstává sám, nepochopen a zneuznán.

To už je vrchol jeho pýchy a zpupnosti. V tomto stádiu člověk naprosto ztrácí kontakt se světem a se silami, které ho stvořily a vedly životem. Naparující se „tvůrce“ postupně propadá nové negativitě, cítí se zklamán všemi úžasnými metodami a lidmi, k nimž se před časem obrátil o pomoc. Jenomže ani lidé, ani metody s tím nemají nic společného, všechno je založeno v jeho mentalitě. Pokoušel se něčemu naučit od jiných, ale žákem života se stát nedokázal. Stejně jako dřív spatřuje ve všech zlých situacích pouze omyl a křivdu osudu, nikoli poučení.


Abychom se nechytili do pasti pýchy a zpupnosti, musíme si pamatovat, že v životě je také cosi nevysvětlitelného, jakási vyšší síla, která nás vede, podepírá a směruje. Je třeba si připomínat, že chyby v životě neexistují, existuje však neochota brát je jako ponaučení.

Máme-li úspěch a daří se nám, neměli bychom si to přičítat jako nějakou zásluhu, měli bychom se o svůj zdar podělit se světem a včas mu říci „děkuji“ za to, žes mi umožnil stát se lepším, moudřejším a silnějším. Bezpodmínečná musí být naše vděčnost ke všem učitelům a rádcům, jejichž prostřednictvím nám život nadělil znalosti a moudrost.

I ve chvílích opojného pocitu „teď dokážu absolutně vše“ je důležité nezapomínat, že také tento pocit nám svět pouze propůjčil, že nám nepatří.

Je velmi důležité zachovat si úctu a vděčnost k silám, které tento svět stvořily a řídí události v něm. Musíme najít svůj vlastní způsob komunikace s nimi, se světem, s vesmírem, protože pouze z těchto zdrojů získáváme lásku a životní štěstí.

=========
Štěstí je cesta, ne místo, kam máme dojít
12 maličkostí, které nám přinášejí štěstí

Více pro dobrou náladu: