Emoční závislost. Když máte za partnera „mučedníka“

mucednik

Pro člověka nedotčeného psychologií může být těžko představitelné, že u lidí tohoto typu se dá hovořit o závislosti, nesvobodě, porušování osobních hranic a odmítání odpovědnosti.

Je opravdu těžké uvěřit, že s těmito krásnými, dobrosrdečnými, starostlivými, tolik příjemnými a někdy tak dojemně nešťastnými lidmi by mohlo něco být, jak nemá! O takové snaše sní každá tradiční tchýně, za takového zetě provdá každá matka dceru bez nejmenších obav. Heslo těchto lidí vyvolává u ostatních nadšení: „Všechno pro jiné, nic pro sebe!“ Jsou laskaví. Nenahraditelní. Starostliví. Bohužel, jsou také nesnesitelní.

Za nepřestajnou péčí a řešením veškerých namanuvších se problémů se skrývá úsilí o totální kontrolu. Svou úslužností vás svádějí, spoutávají vás kdykoli dostupnou pomocí a nepozorovaně veškerý prostor kolem vás vyplní svou vlastní osobou. Může se stát, že dokonce ani už neumíte udělat míchaná vajíčka. Ta vám taky dělá váš partner – mučedník. Je to pohodlné, ne?

Ovšemže, velmi pohodlné. Hlavní je, že tihle nádherní lidé za to nic nežádají. Prostě NIC!

No tak možná – někdy. Ale to jsou vyslovené maličkosti. Je fakt, že ta maličkost bude potřeba právě tehdy, kdy nebudete mít minutu volnou, a zabere čtyři hodiny. Rozzuříte se k nepříčetnosti, až budete v lednovém večeru shánět broskve, ale nemůžete to odmítnout, protože cítíte vinu.

To je typická past závislého vztahu s „mučedníkem“. V psychologii se tomu říká „pasivní agrese“.


«Mučedník» se vždycky stará. Překonává přitom únavu, hněv i podráždění, které pak uvolňuje v podobě „nevinných“ proseb, „starostlivých“ promluv („Vždyť beze mě nic nemůžeš..!“) a nejrůznějších onemocnění přesně tehdy, kdy je pro vás nejobtížnější o něho pečovat. Nezná slovo „ne“: mučedník nikdy nic neodmítne, čímž zároveň zbavuje práva na odmítnutí všechny kolem sebe.

Vedle takového člověka žijete s pocitem neustálé vděčnosti a pohodlí. Až do té doby, dokud se nepokusíte poněkud omezit péči o svou osobu. Tito lidé nesnesou omezení své přítomnosti ve vašem životě. Vděčnost okolí potřebují k životu jako vzduch, jsou chorobně závislí na pocitu vlastní užitečnosti.

Ve chvíli, kdy se pokusíte sami si zavázat šňůrky u bot, narazíte na nespokojenost, pocit uraženosti a bezradnosti spojený se slzami. Na Vinu. Právě Vinou s velkým vé jsou vztahy s podobnými lidmi přímo prosáklé.

Vinou za přání jisté oddělenosti a někdy i samoty, za úsilí o samostatnost a nedej bože o schopnost dělat něco bez partnerovy účasti.

Vinou za to, že nežijete pouze pro „mučedníka“. Když on přece žije jenom pro vás. Je to opravdu nesnesitelné.

Podělit se o tento pocit s takovým člověkem -“obětí“ nelze. Při pokusu vyslovit věty, v nichž „mučedník“ nalezne byť jen malinkou známku nespokojenosti (a on dokáže spatřovat kritiku v úplně nevinných poznámkách), se vám může stát, že uvidíte změnu nevinného koťátka v nešťastnou, uraženou saň chrlící oheň.


Ukřivděný a do hloubi srdce raněný „mučedník“ na vás a vaši nevděčnost hodí odpovědnost za svůj život a zdraví a hrdě odkráčí v samotě stonat. Zhruba na půlhodiny. Poté z vedlejšího pokoje zasténá: „Kde mám léky?“ A vy pěšky poletíte na druhý konec města, když jste před tím zrušili pracovní schůzku, o kterou jste usilovali půl roku, a budete poskakovat radostí, že vám bylo odpuštěno!

Pokud jste v tomto popisu poznali partnera, maminku, kamarádku nebo přítele, pak vám blahopřeju. Je dost pravděpodobné, že máte sklon nerozeznávat vlastní meze, přenášet odpovědnost za svůj život na jiné a dá se vámi poměrně snadno manipulovat.

Těžko však v popisu „mučedníka“ poznáte sami sebe. Lidé s takovým chováním jsou si upřímně jisti svou dokonalostí a nedají se ničím přesvědčit. Má to mnoho důvodů.

Hlavním z nich je nejspíš velmi krutý vnitřní hlad po lásce. Lásce, které se jim v dětství mělo dostávat jen tak, měla je zaplavovat mohutným bezpodmínečným proudem, ve skutečnosti však si ji museli bolestně vykupovat dobrým chováním a popřením vlastních přání ke spokojenosti dospělých. Kdysi dávno rodiče „mučedníkovi“ jasně dali na srozuměnou, že je naprosté nic, že si nezaslouží lásku, pozornost a úctu. Aby se narodil, musela maminka trpět, aby měl mléko a hračky, musí otec těžce pracovat, to on je tím vinen a není hoden lásky. Může se pokoušet si ji zasloužit, ale jen těžko se mu to povede.

Pocit naprosté viny za svou přítomnost na tomto světě nutí takové lidi k nepřetržitému páchání dobra. Bolest a vnitřní prázdnotu zoufale touží utěšit láskou, kterou si, jak jim napovídá zkušenost, mohou odpracovat pouze naprostým zřeknutím se svých vlastních přání ve prospěch blízkých. Smrtelná hrůza ze ztráty lásky kvůli odhalení jejich nedokonalosti je zahání do těžkých onemocnění a deprese. Žít s takovými lidmi je velmi těžké. A být takovým člověkem je nesnesitelné.

I. Larin

=========
Tři buddhistické pravdy, s nimiž nám bude lehčeji
Odpouštím si všechno

Více pro dobrou náladu: