Dojemný Chaplinův dopis dceři Geraldině

chaplin-dcera

Holčičko moje,

je noc. Vánoční noc. Všichni mí vojáčci v té naší pevnosti tvrdě spí. Spí tvůj bratr i sestra. Už i matka usnula. Div jsem ta ptáčata neprobudil ze spaní, když jsem se snažil potichu dojít sem do napůl osvětleného pokoje. Jak daleko ode mě teď jsi! Ale ať oslepnu, jestli tvůj obraz nemám pořád před očima. Tvůj portrét je na mém stole i na mém srdci. A kde jsi opravdu? V pohádkové Paříži, tančíš na té vznešené divadelní scéně na Champs Elysée.

Všechno to dobře vím a přece se mi zdá, že v nočním tichu slyším tvé kroky a vidím tvé oči, zářící jako hvězdy na zimním nebi. Slyším, jak v tom veselém svátečním představení hraješ roli perské krasavice vězněné tatarským chánem.

Buď krasavicí a tanči! Buď hvězdou a záři! A jestli se ti z nadšeného potlesku a volání publika zatočí hlava a opojí tě vůně záplavy přinášených květin, sedni si někde v koutku a přečti si můj dopis, naslouchej hlasu svého srdce .

Jsem tvůj otec, Geraldino!
Jsem Charlie, Charlie Chaplin!

Víš vůbec, kolik nocí jsem proseděl u tvé postýlky, když jsi ještě byla docela maličká, když jsem ti vyprávěl pohádky o Šípkové Růžence a tříhlavé sani? A když spánek pokoušel moje stará víčka, posmíval jsem se mu a zaháněl ho: „Jdi pryč, odejdi! Můj spánek – to jsou sny mojí dcerky!“ Viděl jsem tvé sny, Geraldino, viděl jsem tvou budoucnost, tvůj dnešek. Viděl jsem dívenku, jak tančí na scéně, vílu, jak se snáší z nebe. Slyšel jsem, jak si v publiku říkali: „Vidíte tu dívenku? To je dcera starého šaška. Vzpomínáte? Říkali mu Charlie.“ Ano, jsem Charlie. Jsem starý šašek!

Dnes je řada na tobě. Tanči! Já jsem tancoval v širokánských odrbaných kalhotách a ty tančíš v hedvábných šatech princezny. Tanec a bouře potlesku tě někdy vynesou až do oblak. Jen leť. Leť tam! Ale vracej se vždycky zpátky na zem. Musíš vidět život lidí, život pouličních tanečníků, kteří tančí prokřehlí a hladoví. Byl jsem stejní jako oni, Geraldino. Za těch nocí, za těch kouzelných nocí, kdy jsi usínala ukolébána mým vyprávěním, jsem nespal. Díval jsem se na tvou tvářičku, naslouchal úderům tvého srdce a ptal se sám sebe: „Jestlipak tě, Charlie, tohle koťátko někdy pozná?“ Neznáš mě, Geraldino. Vyprávěl jsem ti spoustu pohádek v těch dávných nocích, ale tu svou – nikdy. A je to také pěkná pohádka. Je to pohádka o hladovém šaškovi, který zpíval a tancoval v chudých čtvrtích Londýna a potom vybíral, co kdo dal.

To je ta má pohádka! Moc dobře jsem věděl, co je to hlad, co je to nemít střechu nad hlavou. Víc než to, poznal jsem ponižující bolest potulného šaška, kterému v hrudi bouřil celý oceán hrdosti. Tu hrdost bolestně zraňovaly házené mince. No, ale žiju, tak toho radši nechme. Raději budeme mluvit o tobě. Za tvým jménem, Geraldino, následuje moje příjmení: Chaplin. S tím příjmením jsem více než čtyřicet let rozesmíval lidi na zemi. Ale plakal jsem víc, než se oni smáli. Geraldino, ve světě, v němž žiješ, neexistuje jen tanec a hudba!!


O půlnoci, až opustíš to velké divadlo, můžeš vypustit z hlavy ty bohaté ctitele, ale nezapomeň se řidiče taxi, který tě poveze domů, zeptat na jeho ženu. A jestli je těhotná a nemají na plínky pro dítě, strč mu peníze do kapsy. Zařídil jsem, aby v bance propláceli tahle tvá vydání. Ale všem ostatním peníze vyplácej tvrdě podle účtu. Někdy jeď metrem nebo autobusem, jdi pěšky a prohlížej si přitom město. Dívej se na lidi. Na vdovy. Na sirotky. A alespoň jednou za den si pomysli: „Jsem stejná jako oni.“

Ano, jsi jedna z nich, holčičko! Víc než to. Umění, ještě před tím, než dá člověku křídla, aby se mohl vznést do výšky, mu obvykle láme nohy. A přijde-li někdy den, kdy se budeš cítit výš než publikum, uteč hned ze scény. Vezmi si taxi a jeď do okolí Paříže. Znám ho moc dobře. Uvidíš tam spoustu takových tanečnic, stejných jako jsi ty, možná dokonce i hezčí a víc graciézní, velmi vznešené. Zářící reflektory tvého divadla tam nebudou svítit ani náhodou. Jejich reflektorem je – měsíc. Dívej se na ně, dobře si je prohlédni! Netančí snad lépe než ty? Jen si to přiznej, holčičko moje! Vždycky se najde někdo, kdo tančí, kdo hraje lépe než ty! A vždycky si pamatuj: v Charlieho rodině nikdy nebyl takový hrubián, který by nadával šoférovi nebo se vysmíval žebrákovi sedícímu na břehu Seiny.

Já zemřu, ale ty budeš žít. Chtěl bych, abys nikdy nepoznala chudobu. S dopisem posílám šekovou knížku, abys mohla utrácet, kolik chceš. Ale když utratíš dva franky, pamatuj si, že třetí už není tvůj – patří neznámému člověku, který ho potřebuje. Takového najdeš docela snadno. Musíš jen chtít vidět takové chudáky – a najdeš je všude. Mluvím s tebou o penězích, protože jsem poznal jejich ďábelskou sílu.

Dost času jsem strávil v cirkusu. A vždycky jsem měl hrozný strach o provazochodce. Ale mohu ti říci, že lidé častěji upadnou na pevné zemi než provazochodci z lana.

Možná tě na nějakém večírku oslní záře briliantu. V tu chvíli právě on se stane tvým nebezpečným lanem a pád bude nevyhnutelný. A možná v jiný večer tě omámí krásný obličej nějakého prince. V ten večer se staneš nezkušeným provazochodcem – a ti nezkušení vždycky spadnou. Neprodávej své srdce za zlato a šperky. Nejvzácnější briliant je slunce. A to naštěstí svítí pro všechny. Až přijde čas a budeš milovat, miluj celým srdcem, naplno. Řekl jsem matce, ať ti o tom napíše, protože ona rozumí lásce lépe než já a bude s tebou umět promluvit.


Máš náročné povolání, to já vím. Tvé tělo je zakryté jen kouskem hedvábí. Kvůli umění je třeba jít na scénu třeba i obnažený, ale vracet se odtud je třeba nejen oblečený, ale i čistší. Jsem starý a je možné, že jsou má slova směšná. Podle mého však tvé obnažené tělo musí patřit vždycky jen tomu, kdo bude milovat tvoji obnaženou duši. Není nic hrozného na tom, jestli je nějaký názor starý a nejmíň deset let už patří minulosti. Těmi deseti lety člověk nezestárne. Ale ať je to jak chce, chtěl bych, abys byla posledním člověkem, z těch, kdo se stanou poddanými ostrova nahoty.Vím, že otcové a děti vedou spolu věčný zápas. Jen bojuj, bojuj s mými myšlenkami, holčičko! Nemám rád pokorné děti. Zatím jsem nad tímhle psaním neronil slzy a chci věřit, že dnešní noc je kouzelná. Chtěl bych, aby se stal zázrak, abys skutečně pochopila, co jsem ti chtěl říci.

Charlie už zestárnul, Geraldino. Dříve nebo později si místo bílých šatů na scénu oblékneš smutek, abys mě doprovodila do hrobu. Nechci tě teď rozesmutňovat. Jen se čas od času zadívej do zrcadla – uvidíš tam moje rysy. V tvých žilách teče moje krev. Až krev v mých žilách vystydne, byl bych rád, abys nezapomněla na svého tátu Charlieho.

Nebyl jsem andělem, ale vždycky jsem se snažil být člověkem.

Snaž se o to i ty.

Líbám te, Geraldino,

Tvůj Charlie.

Prosinec 1965

=========
Legendární Chaplinova řeč na jeho sedmdesátinách
Život se neměří počtem vdechů a výdechů
Miláčku, nikdo ti nic není dlužen

Více pro dobrou náladu: