Dodnes ti to nedokážu odpustit!


nedokazu-odpustit

Čtenářka britského listu The Guardian zveřejnila dopis, který po mnoho let chtěla napsat svojí matce. Dnes už dospělá žena a maminka dvou dětí nedokáže zapomenout na krutost, které se na ní matka dopustila, když jí bylo jedenáct.

Vím, že děláš všechno možné, abys mi byla dobrou matkou a mým dětem hodnou babičkou. Blahopřání k narozeninám, dárky, telefony, aby ses ujistila, že je všechno v pořádku, když se ti po nějakou dobu neozývám. Tolik let už se mi dostává tvé lásky a pozornosti, ale já ti dodneška nedokážu odpustit, jak jsi mě zbila, když jsem byla ještě malé dítě.

Bylo mi jedenáct. O školních prázdninách jsi nás, mě s mladším bratrem poslala ke svojí matce, protože jsi chodila do práce. Jenomže babička sama každou chvíli někam odcházela a nechávala hlídání na mě. Roli chůvy jsem nesnášela. Všechno, co jsem si tehdy přála, bylo číst, číst a zase číst. Ten letní den jsme byli na zahradě a já jsem se tak zabrala do knížky, že jsem nepostřehla, že bratr někam odešel. Do reality mě vrátil až zoufalý babiččin hlas: „Kde máš bratříčka?“

Nikde jsme ho neviděly. Kousek od domu vedla silnice. Co když ho něco přejelo? Nebo ho někdo unesl? Už jsem slyšela vyprávění o ničemech, které dětem dělají kdovíjaké hrozné věci! Hledaly jsme s babičkou jako šílené, oběhly jsme dům i zahradu, volaly hlasitě bratrovo jméno, prošly všechny pokoje, otevíraly a zavíraly dveře, prohlížely skříně i všelijaké bedny. Malé dítě se dokáže schovat kde chce. Náš křik podráždil psy v sousedství a ti začali hlasitě štěkat. V hlavě jsem měla jakousi zející prázdnotu.

Uběhlo snad deset, ale možná, že i jen dvě minuty – nevím, protože čas jako by se zastavil. Náhle zavolal soused a řekl nám, že bratra našel. Ten se záhy objevil na prahu a v ruce držel hračku, kterou jsem předtím nikdy neviděla. Ukázalo se, že vešel do sousedního domu, objevil tam dětský pokoj a klidně si tam hrál, dokud jeho pozornost nevzbudilo štěkání psů a nevylákalo ho ven.

Babička horoucně děkovala pánubohu. Bratrovi nic nebylo, byl naprosto v pořádku, navíc měl radost z nové hračky. Proto jsem úplně ztuhla, když babička na závěr svých děkovných modliteb výhružným tónem pronesla: „Tohle musím říct mámě“.

Řekla ti to všechno pěkně popořádku. Několik vteřin jsi mlčela, pak jsi pevně objala bratra a děkovala babičce, že ti to pověděla. Cestou domů jsi mi v autě řekla: „Je ti jasné, že za tohle tě musím potrestat?“ Když jsme se vrátili domů, našla jsi někde řemen, omotala sis ho kolem ruky tak, aby přezka visela dolů a švihlas mě přes nohy. A znovu a znovu. Přezka se mi zařezávala do stehen nekonečnou dobu. Pekelně to bolelo, ale ponížení, které jsem cítila, bylo ještě daleko horší. Nezasloužila jsem si to. Neudělala jsem to schválně. Čím by si asi dítě vůbec mohlo „zasloužit“ takovýto zběsilý trest?

Nebilas mě přes obličej. Dnes už vím, proč. Učitelé by si toho všimli a udali by tě. Ale dlouhá sukně podlitiny schovala a já sama jsem nikomu nic neřekla, na to jsem byla moc zničená.

Otci jsi to všechno vyprávěla. Byl toho názoru, že tvůj trest byl na místě, že jsem dostala správně za vyučenou. Ano, dostalo se mi dobrého poučení. Že se člověk nemůže tak zabrat do knížky, aby zapomněl na celý svět. Že je normální, aby jedenáctiletá holčička celý den měla na starosti malé dítě. Že můj bratr byl zdrojem komplikací, balíkem, který se dá strčit někomu jinému, aby na něj dohlížel. A že je úžasné, jak se dá využít převaha dospělého nad dítětem, neschopným diskutovat nebo se bránit, vždyť rodiče přece všechno vědí nejlíp a všechno dělají jen pro jeho blaho…

Nemám svého bratra ráda a občas si myslím, že jsem ho přestala mít ráda právě v ten den. A brzy po tomhle zážitku jsem si začala přát, abys umřela. Dneska jsi v pokročilém věku a měla bych ti asi odpustit, ale nedokážu to. Když jsem se sama stala matkou, uvědomila jsem si ještě jasněji, jak podlé je bít děti. Pokouším se pochopit smysl tvé tehdejší reakce, ale nikdy ho nenacházím. Ten výprask se mi navždycky vryl do paměti. Nikdy z ní nezmizí. Pokoušela jsem se s tebou o tom jednou promluvit, ale tys mě odbyla, že už je to dávno a dávno jsem na to taky měla zapomenout. Ani ses neomluvila. Ještě dnes nedokážeš uznat, žes udělala něco špatného.

Zdroj: The Guardian

=========
5 typů rodiny podle véd
Jak čelit emocionálnímu násilí

 

Více pro dobrou náladu: