Je mi jedenáct a nikoho nemám. Teda… mám tátu a mámu a mám je moc rád. Jenomže to je rodina. Myslím někoho, s kým bych se mohl bavit o tom, co mě trápí a co mi dělá radost.
S maminkou? Když ona vždycky hned začíná poučovat, jak jsem co měl udělat správně. Já neříkám, že nemá pravdu, nejspíš často má. Je už dospělá a má zkušenosti. A vím, že chce pro mě to nejlepší a taky se o mě bojí. Ale docela často se mi něco z toho, co říká, moc nelíbí. Cítím, že jsem proti, jenom to neumím říct, radši teda mlčím. Takže to pak vypadá, jako že proti nejsem a ještě ke všemu se nakonec tvářím, jako že jsem to všechno pochopil. A jsem tam, kde jsem byl. Je to moje vina, já vím…
S tátou? Ten má toho tolik, že ho radši ani nechci otravovat. Vypadá to, že je se mnou občas docela rád, ale když já nevím, jak mu říct, že bych si s ním rád popovídal doopravdy. Jako vážně. O důležitých věcech. Takže mlčím a jenom na to myslím. Jasně, mám kamarády, ale to jsou kluci, co si s nima rád hraju nebo se bavíme o různých počítačových hrách a tak vůbec, těm bych nic vážnýho ani říct nechtěl. Asi bysme si ani nerozuměli.
Pamatuju si, jak mi bylo pět a přestěhovali jsme se do nového bytu. Naši měli velikánskou radost a já jsem se tenkrát opravdu moc snažil radovat se jako oni. Jenže pak mě dali do nové školky. A i když jsme tam šli už asi popáté nebo pošesté, pořád jsem se bál a bylo mi špatně. Protože jsem tam nic a nikoho neznal a zdálo se mi, že jsou tam všichni už hrozně veliký a já jsem ještě malej a oni si mě vůbec nevšímají. Vedl mě tam táta. Samozřejmě spěchal do práce, to jsem už moc dobře poznal. Tak jsem šel a mlčel. Hrozně mě bolelo bříško. Jenže co jsem měl dělat? Co jsem měl říct? Nikdo mi tam neubližoval, v té školce. Já jsem sám nevěděl, proč se tam tak bojím jít. A naši by mi stejně zase řekli, že si zvyknu. Nevěděl jsem, co znamená, že si zvyknu. Jenom jsem věděl, že se bojím, jako ještě nikdy a že mě z toho bolí břicho. Připadal jsem si hrozně opuštěný a sám. Já být sám neumím, nevím si s tím rady. Možná by mě to někdo mohl naučit, jenže kdo asi? A tak je to vlastně do dneška…
Ještě docela nedávno jsem na nic podobného ani nemyslel, nic takového mě nenapadlo, věděl jsem, že táta s mámou mě chrání a že mi vysvětlí všechno, co potřebuju vědět. Byl to takovej pocit jistoty. A teď ani nevím, kam se to ztratilo, tenhle pocit… Nějak se to stalo nenápadně, samo sebou. Nejdřív jsem si všiml, že máma je pořád víc a víc nervózní. Dřív byla taková trpělivá a dokázala mi odpovídat na stejnou otázku tolikrát, kolikrát bylo třeba, tak dlouho, dokud jsem to správně nepochopil. A sotva jsem šel do školy, začala najednou být nervózní a divit se a říkat třeba: „Jak to, že to nechápeš, tohle přece zná každý!“ a podobně. A přitom já vím dobře, že to každý nezná. Protože učitelé si vymysleli takový nový postup, aby nám to líp šlo a oni to měli lehčí…
Taky mi teď naši hrozně často říkají, že nemám pravdu. Všichni mají pravdu, ale já ne. Učitel má pravdu, babička a mladší sestra mají taky pravdu. Já pravdu nemám. Možná právě to znamená, že se ze mě stává dospělý..? Ať udělám cokoli, ukáže se, že to bylo špatně…
A vůbec se dějou kolikrát divný věci. Pochopil jsem například, že jsou otázky, který je lepší rodičům vůbec nedávat, protože oni jsou pak najednou v takovým stavu, že je jich člověku až líto. Třeba když jsem se ptal táty (už je to dávno, to mi bylo devět), co je to prezervativ. Slyšel jsem kluky, jak to slovo říkaj a smějou se, ale když jsem se jich ptal, co to je, řehtali se ještě víc a řekli, ať se zeptám doma. Tak jsem se zeptal, ale táta mi řekl, že žádný takový slovo není, že si ho kluci vymysleli jenom z hlouposti. A byl hrozně nervózní a hned se mě ptal, jak mi to jde ve škole. Teďka už vím, co to slovo znamená, ale ten trapas a tátovy rozpaky si pamatuju pořád. A nevím, co si mám myslet, říkám si, jestli to teda znamená, že když už jsem teď velikej, nemám se už na nic ptát, nebo co? Ale tátu už trápit nechci. Musím si na všechno přijít sám. Jenomže těch věcí, co bych si na ně měl přijít sám, je hrozně moc. Bejt na ně sám je fakt těžký.
Někdy mě z toho všeho běhá mráz po zádech a potí se mi ruce a píchá mě pod žebrama. Někdy je mi docela do breku. Nedávno jsem v jednom časopise narazil na takovej článek, kde o tomhletom všem psali a bylo tam, že je to taková nemoc, jmenuje se „dětská osamělost“.
Taky mám docela strach, co se mnou bude, jestli to takhle půjde dál. Protože mě ten pocit vůbec nepřechází a je to pořád spíš horší. A co až mě bude 12, 13 nebo 14…? Bojím se, že zůstanu sám celej život. Že se o tom nenaučím mluvit a až budu dospělý a budu taky táta, budu pořád sám a budu na všechny zlej, protože o tom nebudu umět mluvit. Anebo vůbec žádnej táta nebudu, ani nebudu mít rodinu a budu pořád jen sám.
Dospělí by přece měli poznat, že od nich nic nechci, že je nechci „citově vydírat“. To oni totiž často říkaj, tohle „citově vydírat“. Když někdo někomu vykládá o tom, co ho trápí, tak prej „citově vydírá“. Já nechci nikoho vydírat, jen bych si chtěl s někým popovídat sám o sobě a svých starostech a vůbec. Po svým, tak jak to umím. Moc to neumím, v tom to právě je. A oni už asi zapomněli, jaký to je, neumět se vymáčknout, že nerozumíte tomuhle nebo tamtomu, že byste chtěli vědět proč něco je, jak to je. A co znamená to či ono. Kdybych za našima přišel a rovnou jim řek, že si připadám sám, asi by se zbláznili. Tak co mám dělat?
Snažím se teda samotě bránit různýma způsobama. Jenomže naši pořád jen mají připomínky ke všemu, co dělám. S kým kamarádím, jak se učím, co si oblíkám, jakou muziku si pouštím. A věčně se jim to nelíbí. Oni zkrátka fakticky zapomněli, jak je těžký bejt na světě, když je člověku jedenáct. Pořád jen vzpomínaj na dětství jako na nějakej pitomej svátek s balónkama a svíčkama na dortu s růžovou polevou. A když se potkaj s jinejma rodičema, tak si o nás říkaj, jak si pořád jen něco vymýšlíme, jak se šklebíme a chceme manipulovat. Člověk si připadá jako v pasti. Aby neřekl pravdu o svojí samotě, tak radši lže. A rodiče donekonečna vzdychají, jak je to těžký, bejt rodičem. Kdyby si tak dokázali představit, že může bejt těžký bejt dítětem..! Kdyby si tak uvědomili, že děti jsou živý, že to nejsou jen nějaký jejich povinnosti, ale živí lidi! A taky je jim smutno a těžko.
Já našim o tomhle nic neříkám a něstěžuju si. Ale přál bych si, aby si někdy vzpomněli, jak jim bylo jedenáct. Aby mě nechtěli pořád jen hodnotit a vychovávat, ale aby chtěli prostě se mnou bejt a o všem si povídat.
Nechci bejt dospělej. Tvářím se, že jo, ale nechci, protože mám strach, že tohle všechno bude ještě horší. Rodiče mě furt jenom vychovávají a vychovávají a nemají kvůli tomu čas si se mnou popovídat.
Vím, že to mají těžký a nechci fňukat. Rád bych jim pomohl, akorát, že nevím jak a kdy. Protože si nemáme kdy promluvit.
D.Zitzer
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Ani jsem nevěděl, že mě mají tak rádi
Když děti pláčou a my o tom nevíme …
