Čas nás dělá krásnějšími

cas-nas-dela-krasnejsimi

Když přemýšlím nad ženskou krásou, vybaví se mi často úsloví, že „Jsou květy rané a jsou květy pozdní“. Jedny už se narodí jako plavovlasé krasavice a každému má v tu ráno jasno: z té bude hvězda. Krása jiných se nerozvíjí najednou, často až ke třiceti, s věkem, láskou, rozením dětí, dlouhou cestou k sobě samé a míru v srdci.

Ženy jsem fotografovala sedmnáct let. Tisíce hodin retuší mi poskytly možnost dokonale, milimetr po milimetru zkoumat ženské tělo. Všechny ty vyrýsované klíční kosti, tenké prsty, nervózní rty. Znamínka a tetování… strach, který se zrodí v každé, která se ocitne na druhé straně objektivu, strach setkat se s tou svojí částí, o níž člověk nic neví a nepřeje si vědět.

Na snímcích by se rády viděly půvabné a křehké, jako na stránkách life stylových časopisů. Trochu osudové – takové, pro které každý ztratí hlavu. Které nikdy o nic neprosí, nikdy nic nečekají, nebojí se času a odcházejí první. V jejichž očích se odrážejí světla velkých měst, jejichž tělo je pevné a citlivé. Pánská košile na nich vypadá líp než jakékoli malé černé a lehounký modrý nádech pod očima není než stínem dlouhých řas a nemá nic společného s pouhými pěti hodinami spánku nebo steskem po tom, co nebylo.


Takovou si je těžko představit, jak propláče celou noc, ráno je její obličej beztvarou směsí pleti a slz a potřebuje celý den, aby zas přišla k sobě. A i když se jí nechce, musí telefonovat, musí lhát, musí si vzít volno, uvařit si hrnec čaje a dlouho zírat do stropu a naslouchat dunivé prázdnotě, která se v ní rozhostila.

Takovou je opravdu těžké si představit v situaci, kterou každá známe. Kdy jsme se v němé hysterii sesouvaly po zdi koupelny do jakési zvláště temné noci, podobné spíše odřenému plyšovému zajíci s dřevěným knoflíkem místo jediného oka, než té, která nikdy o nic neprosí, nic nečeká, nebojí se času a odchází první…

Žádná taková noc neuplyne bez následků.

Žádný z těch telefonátů, kdy „volané číslo není dostupné“, ačkoli měl přece přiletět a volat už před několika hodinami.

Na druhé straně objektivu člověk hodně mluví a ještě víc poslouchá. Jestliže poslouchá dost pozorně, může se naučit číst tělo jako knihu. Sledovat smutné i veselé kapitoly, stopy, které někdo zanechal. Hlavně musí listovat opatrně.

Nedělat oslí uši.


A víte, co bych ráda řekla? Jsme krásné. Se všemi svými prasklinkami a šrámy. Protože ty jsou o životě, o cestě domů, o dlouhých mílích cesty, unaveném andělovi nad námi, odrostlých rodinných kořenech. O všech těch zatracených bramboračkách, plínkách praných v ruce a pokecaných stolech. O všem našem složitém rozhodování „ano“ či „ne“, o všech extázích a vzlycích. O tom, jak časně ráno tuhneš zimou v metru, o ranní kocovině, o s gustem i lítostí nepřijatých telefonátech, o neodeslaných esemeskách. O bolesti v zádech, vyschlých kontaktních čočkách, osamělých Vánocích, cukroví, které neměl kdo jíst. To všechno jsme my, to je o nás. Stejně jako o těch okamžicích, kdy si tak silně uvědomujeme, že žijeme, že jsme šťastné, průzračné a lehké a snad i záříme…

Právě o tom a kvůli tomu jsou všechny ty drobné vrásky a trhlinky, nedokonalosti a drsnosti: aby bylo se čím zachytit života, toho druhého, zapadnout svými nerovnostmi do jeho, srůst s ním, prorůst jeden do druhého.

Proto když se dívám do dlaní, nevidím linii rozumu a čáru srdce, ale spletené nitě: tahleta ostnatá, drsná a pevná, tou jsem připoutaná ke svému muži; a tahle jemná, hedvábná, to je dcera.

Když zkoumám stopy na těle, vidím minulost.

Když přijímám stopy na svém těle, jsem ještě krásnější, než dřív.

=========
Dvacet vět, které bychom si měli říkat častěji
Jsou ženy, vedle kterých se člověku chce být mužem …

Více pro dobrou náladu: