Cargo kult. „Uctívači nákladu“.

cargo-big

Toto je příběh  kultu, který se zrodil v Melanésii na konci 19. století. Podle anglického „cargo“ – „náklad“  jsou jeho stoupenci někdy nazýváni „uctívači nákladu“. V době vzniku se jednalo především o náklad anglických lodí, které často kotvily na Melanéských ostrovech.

K velkému rozmachu kultu pak v Melanésii došlo v období druhé světové války. Melanézané tehdy pozorovali velké množství letadel, nejprve japonských, později zase amerických, z nichž se na jejich ostrovy vysazovala vojska vybavená obrovským množstvím cenného, místním obyvatelstvem nikdy nevídaného zboží.

Protože jak Japonci tak Američané měli na ostrovech své základny, shazovala se vojskům veškerá výbava i potraviny z letadel. Místní viděli poprvé, jak se doslova z nebe snáší na bílé návštěvníky záplava oblečení, konzerv, zbraní, zdravotnických materiálů, stanů a jiných předmětů civilizovaného světa.

Vojáci se s místními často o svůj „majetek“ dělili, vždyť domorodci tu byli pány a zejména dobrými průvodci.

Výsledkem pozorování „podivných rituálů“ bílých (vojenská cvičení nebo hlášení  do vysílačky, po kterém následoval přílet „železných ptáků“) bylo hluboké utvrzení domorodé kognitivní disonance, vzniklé před více než 60 lety. Znovu se objevovaly náklady hotových výrobků, o jejichž výchozích materiálech neměli ponětí, stejně jako o továrnách, kde se vyráběly. Nemohli si samozřejmě vůbec představit proces ušití obleku, výroby zbraně nebo konzervy.

Omezené vědomí domorodců tedy dospělo k jedinému možnému, úrovni jejich vývoje přístupnému modelu příčin a následků: všechny ty vymoženosti moderní civilizace dostávali bílí od domorodých předků. Bílí si přivlastnili to, co patřilo domorodcům. Melanézany to nijak neotřáslo. Vypracovali si stejný přístup k bohům. Pozorně sledovali jednání bělochů a začali ho napodobovat.

cargo1
Vysekali porost a zbudovali vzletové a přistávací dráhy pro nákladní letadla z říše mrtvých. Ze slámy vyrobili dispečerská stanoviště a posadili do nich „radisty“ se sluchátky vyřazenými z kokosových ořechů. Na těla si napsali znaky U.S.A. Měli zato, že to symbolizuje úctu a oddanost onomu zvláště štědrému bohu, že jde o jakousi zvláště důležitou mantru.
cargo2

Imitovali rituály bílých a bohové je vyslechli – vojáci se s nimi i dále dělili o oblečení i potraviny. Několik let po válce však Američané svou základnu uzavřeli a cenný náklad přestal „padat s nebes“. Tuzemci ale nepropadli zoufalství. Vždyť „kód úspěchu“ už jim byl znám.

V jednom článku o cargo kultu stálo: „Abychom pochopili chování Melanézanů, musíme se na svět podívat jejich očima. Bílí lidé, kteří přicházeli na ostrovy, sami nic nevyráběli, nic nevytvářeli, a přitom měli všechno. Odkud to měli? Samozřejmě, od bohů. A proč jsou bohové tak štědří k bílým lidem?Protože bílí znají ty správné modlitby a obřady. Takže budeme-li je opakovat, „železní ptáci“ s dary přiletí znovu“.

Melanézané tedy stavěli přistávací plochy, dispečerská stanoviště, navlékali kokosová sluchátka a křičeli do bambusových mikrofonů, jenže letadla se neobjevovala. „To znamená, že obřady nenapodobujeme dost přesně“, prohlásili vůdcové kultu. Domorodci úporně znovu napodobovali jednání bílých, začali dokonce provádět jakési svérázné přehlídky, ale kýžený efekt to nepřineslo.

Vědci, kteří sledovali toto domorodé počínání, pochopili, že vymýtit falešný nákladový kult nebude jen tak a rozhodli se alespoň poskytnout ostrovanům humanitární pomoc. Ovšem příchod této pomoci byl pro hlasatele cargo kultu potvrzením jejich pravdy a víra se tak pouze upevnila.

Co říkáte na tento příběh? Nic vám to nepřipomíná? … Možná film „Tajemství“ Australanky Rhondy Byrne?…

Připomeňme si jednu z doporučovaných „technik“ tohoto filmového dokumentu, „techniku přitahující bohatství“: Posaďte se do křesla a ze vší síly si představujte, že řídíte auto svých snů. „Všehomír“, ve filmu představovaný přívětivým Aládinem, určitě zareaguje a toužené auto materializuje. Vždyť „vaše přání je pro Všehomír zákonem“.

Než se budu muset začít bránit před těmi, kdo se rádi trochu zasní a tím spíše vizualizují, upřesním: nemám nic proti těmto technikám. Vizualizace, mantry i modlitby – to všechno je užitečné a nezbytné. Vždyť všechno začíná od ideje, od obrazu.

Nikdo nevyrobí tužku, aniž by si nejprve představil, jak má vypadat a k čemu sloužit. To je však jen první etapa. Po vizualizaci potřebujeme plán realizace. Nejlépe takový, který nás dovede k cíli, nikoli plán NHČ (nápodoby horlivé činnosti) jako tomu bylo v případě přehlídek a slaměných výrobků Melanézanů.


Analýza a prozkoumání zvolené oblasti nám tedy umožní pochopit, jaká konkrétní činnost nám přinese kýžený výsledek.

Cargo kult v soudobém světě může vypadat i takhle: usilovně si představujete sami sebe jako úspěšného byznysmena, autora bestsellerů nebo módního návrháře, přitom se ale nevěnujete ani byznysu, ani psaní textů, nenavrhujete a neumíte šít oděvy.

Jistě souhlasíte, že jestliže se každodenní jednání nijak neshoduje s každodenním postupným naplňováním snu, není úroveň příslušného vědomí nijak vzdálena od úrovně vědomí melanéských domorodců.

Nepochopení skutečného vztahu příčiny a následku a omezené vědomí jsou důvodem neúspěchu hlasatelů cargo kultu. Ať se sebeusilovněji modlili ke svým předkům, ať se sebehlouběji klaněli bohům, jakkoli dokonale opakovali své obřady, dary se na ně s nebes jako před tím na bílé nesnášely.

Jakmile však domorodci začali z ostrovů cestovat a měli příležitost vidět výrobu oněch „darů“, cargo kult začal postupně upadat. I když, jak se ukazuje, zatím ne všude. Není tak jednoduché lidi přesvědčit a naučit je reálné práci, jestliže dříve horoucně vyznávali „magii“.

Pozorovali jste někdy něco podobného cargo kultu ve svém okolí nebo vůbec v životě? Zamyslete se nad svým každodenním jednáním: jste si jisti, že vás přivede k touženému cíli? Jsou to skutečně uvědomělé kroky k naplnění vašeho snu?

© Elizaveta Babanova

=========
Ježek. Příběh o marnosti. (K zamyšlení).
Co dělat, když věci nejdou tak, jak mají?
26 moudrých závěrů o životě od obyčejných lidí

Více pro dobrou náladu: