Být opravdu šťastná dá práci

byt-opravdu-stastna

Často vedeme velmi povrchní život. Dokážeme budit zdání, dělat dojem, nějak vypadat. Ale opravdu být a hluboce se ponořit do vztahu neumíme. Jsme se sebou schopné provádět psí kusy jen kvůli něčímu mínění. Když je třeba, dokážeme mlčet, být hodné a laskavé. Jenže to všechno je pouhá maska. Uvnitř se neměníme, rok po roce jsme stále stejné. Jakkoli hodně čteme a chodíme na školení. Orientujeme se jen na vnějšek, naše proměna je povrchní a naše skutečné hodnoty se bohužel nemění.

Je tak snadné být za pěknou někde tam venku. Dvě hodiny se chystat, malovat, vybírat oblečení. Tam, kde několik hodin vydržíme i v lodičkách na jehlách, úzkých šatech, se složitým účesem, kde sneseme všechno to nepohodlí. Kvůli neznámým cizím lidem se upravujeme, shazujeme nadváhu a procházíme omlazovacími procedurami. Kvůli focení vytáhneme nejlepší šaty, líčíme se hodinu a necháme se načesat od kadeřnice. Necháme svou krásu zvěčnit – ale co v našem životě se změní?

Zato jak těžké je být hezká doma, kde by se člověk rád uvolnil a pohověl si ve vytahaných teplákách nebo županu! Doma si konečně můžeme smýt nalíčení a vlasy stáhnout do gumičky. Už nemusíme nasazovat hezkou tvář a držet postavu. Taky pro koho.

Jak lehké je sloužit světu a konat dobro pro cizí lidi a jak těžké je pomáhat těm vedle sebe! Třeba po sobě umýt hrnek, vynést smetí, uklidit rozházené věci a neřečnit u toho. Pomoci něčím obyčejným a reálným. To se nedá. To je strašně těžké. Raději zachránit celou planetu, než maličko usnadnit život tomu, kdo je vedle nás. Protože to je poněkud otravné, není to vidět a nebudí to nadšení. Pro nás jsou ty veliké věci, veliké skutky! Jaképak nádobí a smetí!

Jak snadné je být laskavá na celý svět a na cizí lidi, usmívat se, chápat a být vstřícná! A jak náročné je být doopravdy laskavá ve své vlastní rodině! Přijímat zvlášnosti a slabosti svých blízkých, snášet jejich špatné nálady, stavy, chyby… Být doopravdy laskavá k partnerovi, rodičům, dětem, domácím zvířatům… S těmi dvěma posledními, kteří jsou nejvíc bezbranní, je to vůbec nejtěžší. Aspoň si na nich občas vylijeme všechno své napětí a podrážděnost, když to nikdo nevidí a neslyší… Vždyť oni to vydrží.


Jak samozřejmé je něco prominout kolemjdoucímu… šlápne nám nohu, strčí do nás, řekne něco nevhod… a jak těžké je odpustit úplnou maličkost někomu, kdo nám je blízký a drahý. Od něj je každé neopatrné slovo jako kulka nebo střep z okenní tabule. Nemá žádné právo být takhle neopatrný a bezstarostný!

Je tak lehké být ženou někde tam – venku, na ulici, v práci, v obchodním centru. Kde svou roli hrajeme pár minut nebo hodin, kde se můžeme přetvařovat, i když naše vnitřní pocity jsou úplně jiné nebo žádné. Zahrajeme štěstí, spokojenost i harmonii. A jak obtížné je být ženou doma, kde tě každý zná skrz naskrz, kde si nestíháš nasadit žádnou masku, kde každé slovo je rovnou prověřováno praxí. Kde se nemůžeš přetvařovat a jsi sama za sebe. Kde děláš tolik chyb a kiksů. Kde víš, že k ženskosti máš tak daleko, jako je pěšky ze Země na Měsíc.

Jak snadné je usmívat se na náhodné chodce a jak těžké to je doma, mezi svými. Doma na člověka čekají jen samé starosti a tragédie vesmírných rozměrů – třeba to nevynesené smetí, rozházené oblečení a špinavé nádobí. Řešit tyhle problémy se dá jen se staženým obličejem, tvrdým jako kámen.

Jak lehké je vidět svou seberealizaci zvnějšku: dělat kariéru a stávat se dokonalým profesionálem. A jak těžké je uvidět, že skutečnou ženskou kariérou je být ženou a mámou! Jak vysoký a strmý je tenhle kariérní žebřík! Škrábeš se po něm stále nahoru a on jako by neměl žádný konec. Je to pořád těžší a těžší, člověk neví, jak to dopadne, žádné uznání, žádné odměny, žádná dovolená. Jen ustavičná práce, fyzická i duševní. A spadnout můžeš z pořádné výšky. Zatímco v zaměstnání je všechno splavné a hladce srozumitelné: diplom-praxe-mnažer-zástupce-vedoucí. Nalíčení, šatičky, úsměv, všechno tip-ťop.

Je zcela obvyklé pořádně všechny doma vycepovat, aby se kvůli pohodlí hostů chovali jak se patří, kvůli mínění maminek na pískovišti nutit potomka dělit se o lopatičku a bábovky, vymýšlet pro návštěvy složité menu a svým dětem chystat večeři z pytlíku!

Lehké je milovat celý svět a náročné milovat toho, kdo sedí naproti tobě. Zvláště když se ráno courá po bytě v trenýrkách a ponožkách, šťourá se před tebou v nose a v noci ti chrápe rovnou do ucha. Když ho vídáš takového, jakého ho nikdy nikdo nevidí. Zejména jste-li spolu už řadu let a veškeré vzrušení nejen že opadlo, ale zašlo na úbytě.

Jak povznášející je sloužit jakémusi vzdálenému Bohu a jak těžké je milovat jeho děti, které jsou vedle tebe každý den! Všichni ti ubozí lidičkové ti tak lezou na nervy, zvláště když ty sama jsi celá taková duchovní a k výšinám směřující – ani maso už nejíš, rozjímáš, čteš si mantry a studuješ v knihách. Lidičkové však lpí na svém úpadku a naprosto si nepřejí být spaseni tebou a tvou moudrostí! Jak je máš milovat, jak je máš přijímat, když to své maso jedí za tvým stolem, tobě přímo pod nosem, pijí k němu pivo, hrubě nadávají a klejou!

Radhanath Swami ve své knize „Cesta domů“ psal právě o tom. Během svého dlouhého putování pochopil, že daleko snazší je pro něj žít někde osaměle v džungli a zvysoka a odměřeně hledět na obyčejné „lidičky“. Avšak skutečného mnišského osvícení dosáhl teprve tehdy, když se mezi těmi obyčejnými lidmi naučil žít bez pýchy a povýšenosti, když se je naučil milovat a pokorně přijímat.

Je tak snadné vést ukázkový život na sociální síti – předvádět všem svou úspěšnost, štěstí a majetek. Vystavovat krásné obrázky a pokoušet se ze sebe taky udělat krásný obrázek. Ale jak těžké ve skutečnosti je být šťastná! Protože k tomu nestačí trochu se přemoci a vydržet, jen než odejdou hosté. K tomu je třeba se doopravdy měnit. Netvářit se, že se měníš, ale měnit se. A to bolí. Je to těžké. Trvá to dlouho.


Právě proto je snazší být milenkou než manželkou. Stačí pár hodin vypadat a chovat se jako ideální žena. Právě proto je snazší udržovat dobré vztahy s rodiči na dálku. A být dobrou mámou je tím snazší, čím vzácněji vidíš své vlastní dítě…

Je opravdu mnohem snazší opakovaně vytvářet optický klam pro ty okolo, nasazovat si různé masky, hrát role, přetvařovat se, být pokrytecká a vystavovat hezké obrázky a klamat – v první řadě sebe sama. A uvnitř zůstávat prázdná a nešťastná. Rok po roce. Zatímco lidé kolem tebou budou nadšeni a snad ti budou i závidět.

Každá z nás si volí, jakým směrem napře své úsilí, do čeho vloží svou energii. Chceme rychlý výsledek bez velkého úsilí? Ten nejspíš nebude mít dlouhého trvání. Nebo se raději naladit nejprve na námahu duševní, na změnu svých zvyků, způsobu života a myšlení a pak na námahu fyzickou, až to vše budeme realizovat? Výsledek nebude ani snadný, ani rychlý, nebude zářit a lesknout se jak ve výkladní skříni a lidé ho nejspíš nebudou pokládat za kdovíjaký úspěch. Důležité však je něco jiného. Jak se přitom budete cítit. A ve kterém okamžiku se dostaví pocit: „Je jedno, jak to vypadá, význam má jen to, čím to opravdu je“.

Podle Matky Terezy jediným způsobem, jímž se skutečně dá změnit tento svět, je jít domů a skutečně milovat svou rodinu. To a jenom to má sílu změnit svět.

Olga Valyaeva

=========
Být sama se sebou
Příznaky karmických vztahů

Více pro dobrou náladu: