Bolest musíme prožít

bolest-musime-prozit

Lidé často přicházejí k psychologovi s jediným cílem: zbavit se bolesti. Hned. Okamžitě. Aby ji co nejrychleji přestali cítit a mohli se znovu vrhnout do proudu života, do práce, k rodině. Aby mohli žít bez zneklidňování. Bez nutkavých myšlenek. Bez bolesti. Bez pocitů. Aby žili a necítili.

Protože bolest, to jsou city. Je to ukazatel. Došlo k narušení celistvovsti, cítíme bolest. Kde je rána, tam to bolí. Kde je rána, tam to nemůže nebolet. Pokud je organismus živý, reaguje na poranění bolestí, stejně jako na výpadek funkce.

Východiskem by snad bylo stát se kyborgem. Pak by nás nikdy nic nebolelo. Ale také bychom se nemohli radovat z pohledu na západ slunce, neznali bychom chuť vína a nemohli se pomazlit se psem nebo kočkou. To jsou také city.

Žádná rána se nezahojí okamžitě. Můžeme ji namazat znecitlivující mastí. Můžeme ji obvázat. Přesto se nevyléčí dřív, než začnou působit všechny obranné a obnovující mechanismy. Krev se nebude rážet rychleji a buňky nezískají schopnost rychlejší regenerace. Všechno to má své tempo a svůj čas.

Totéž platí o psychice. Musíme ji nechat projít si a zpracovat všechny etapy. Ani proces schválně nezpomalovat (rýpat se v ráně), ani ho neurychlovat (mazat jeden prostředek za druhým). Je třeba nechat to PŘEBOLET.


Ztráta bolí. Rozloučení bolí. Špatná zpráva bolí. Dopis bez odpovědi bolí. Hrubé slovo bolí. Neláska bolí. Lhostejnost bolí. Žárlivost bolí.

Není k ničemu někam se vrhat, zachraňovat se, ale prožívat. Musí to bolet. Stejně jako je při chřipce třeba odležet si dny v posteli a napájet se čajem s citronem. Je třeba přijmout svou bolest a svůj stav. Přiznat si a pojmenovat to, co cítíme: „Ano, žárlím“. „Ano, bojím se, že ji ztratím, mám z toho děsný strach“. A cítit to. Plakat. Zlobit se a hněvat. Vylívat si vztek. Trápit se prohlížením fotek. Psát idiotské dopisy. Třeba je neposílat, ale psát je. Část času věnovat prožívání bolesti ze své situace. Pobýt si v ní. Nepopírat ji. Nemyslet schválně na něco jiného. Nezabavovat se něčím. Stejně se nám to nepovede. Je třeba najít si čas pro vědomé prožití své bolesti.

Psychika sama spustí obranné mechanismy. Pokud jí nebudete bránit, spustí je. Přebolí to a dostaví se apatie a lhostejnost. Pak přijde klidné porozumění tomu, co se stalo. A nakonec přijetí situace a přání jít dál. Tedy to, co jste si tak přáli hned na počátku. Nijak uměle toho dosáhnout nelze.

Chápu, je to zvláštní recept. Ale člověk musí chápat, že působení každého analgetika má své meze. Rána přestane bolest až když se zahojí.

Lilie Achremčik

=========
Cesta k vyléčení: odpustit všem, kdo nám způsobili bolest
Proč je tak bolestné loučit se s těmi, které milujeme?

Více pro dobrou náladu: