Bez partnera. Jak mám být šťastná?

bez-partnera-big

Všechny mé neprovdané známé, jedna jako druhá, jsou zcela pohlceny hledáním spolehlivého mužského ramene. Je jedno, jsou-li rozvedené, nikdy vdané nebyly, jsou bězdětné nebo mají děti hned tři. Jejich hlavním a základním cílem je najít HO. Uklidnit se a zasednout k rodinnému krbu. Daly by za to život. Nic jiného kolem sebe nevidí. V noci pláčou do polštáře.

Kde se tohle bere?

Odpověď je nasnadě. Od samého počátku je všechno špatně. Od nejútlejšího dětství se holčičkám sugeruje, že v budoucnu je určitě očekává manželství. Malé ženušky jsou vychovávány v přesvědčení, že to hlavní v životě je manželství.

Všechny ty řeči o drahých polovicích, všechny ty romantické atributy, všechno to směřuje jen k tomu, aby nás to připravilo na budoucí rodinné štěstí.

Už pětileté si z tylu vyrábějí závoj a vozí v kočárku panenku navlečenou do čepičky a dupaček a za muže si vybírají nejhezčího z kluků v mateřské školce. Každá pohádka nevyhnutelně vypráví o krásném princi a všechno v ní končí dozajista svatbou. Načež její hrdinka žije dlouho a samozřejmě šťastně.

Ale život není žádná pohádka. V reálném světě je rodinné štěstí jistě možné, bohužel však ne vždycky. A tady vzniká problém. Očekávání se nenaplnila, život se nepovedl. Konec, tečka.


Celá pokolení nešťastných žen. Buď nešťastných pro svou samotu nebo kvůli pijanovi, který je mlátí, flámuje, utírá si do nich boty, od kterého se ale nedá odejít, protože „přece nezůstanu sama“.

Co mají dělat ty, kterým rodinné štěstí nevyšlo? Člověk vychovaný v přesvědčení nezbytnosti manželského svazku apriori nemůže být sám šťastný.

Mám sousedku, která celému světu žaluje, jak nešťastná je její dcera. Paní je pětatřicet, je zástupkyní šéfa oddělení jedné významné banky, má byt, luxusní auto a také kouzelného syna a bývalého manžela, který jak může pomáhá materiálně i jinak s výchovou dítěte. Nějaké ctitele občas má, ale o ruku jí žádný říct nechce. Hrozné! Životní tragédie! Bez muže po boku nemůže být její štěstí úplné. Tak se obě trápí. Obě dvě v noci ani nespí. Dcera i matka.

A příčina je stejná, ty hloupé předsudky o neprovdané ženě, které jako by kus chyběl…

Někdo snad dřív nebo později pochopí, že i samotný člověk může žít docela šťastně, ale některé ženy stráví celý život čekáním na štěstí, až si konečně uvědomí, že je vlastně život minul.

Jedna příbuzná už dvacet let běhá po kartářkách a věštkyních, aby jí řekly, jestli se už konečně vdá. Vždycky jí něco naslibují, naznačí a ona sedí a čeká, až to nastane. Dnes je té věčné nevěstě přes padesát a z života zatím nic neměla. Pro to hloupé běhání si ani nenašla nějakou kamarádku. To je skutečně hluboce nešťastný a osamělý člověk.


A co dělat?

Změnit vědomí. Celé generace. Vychovávat děti jinak. Učit je být šťastné bez ohledu na vnější okolnosti, tím spíše bez ohledu na existenci či neexistenci „drahých polovic“.

Nejde mi to, abych demonstrovala nepotřebnost manželství. To v žádném případě. Nemám nic proti rodinnému štěstí. Je však důležité chápat, že věci se můžou vyvinout i jinak. A že to jinak neznamená nic bezcenného. Že to neznamená neštěstí. Od dětství bychom měly znát nejrůznější možnosti vývoje našeho života. Aby se člověk, který tu „drahou polovici“ nenašel, necítil méněcenný a nešťastný.

Štěstí nezávisí na vnějších okolnostech, člověk má schopnost štěstí uvnitř sebe. Musí si budovat život samostatně, nezávisle na tom, zda v něm bude ještě někdo, nebo ne. Dál se uvidí. Vyjde to, bezva, nevyjde, taky dobře, svět se nezboří.

Někdy takové pochopení přichází s věkem. Život není krásný jen s mužem po boku. Člověk se musí učit být šťastný i sám. A to ostatní se ukáže.

=========
Jediný důvod, pro který stojí za to se ženit
Skutečný důvod všech rozvodů

Více pro dobrou náladu: