Jizvy nejsou jen důkazem úrazu, jsou symbolem nové zkušenosti, která nás posílí. Mohou sice pokazit vzhled (a duševní rány zvláště), vnitřně se ale díky nim můžete stát mnohem lepším člověkem.
3. listopadu 2013, jsem utrpěla ránu srovnatelnou snad jen se ztrátou srdce. Byl to den, kdy jsem ztratila veškerou naději, že můj život bude někdy ještě takový, jako před tím. Byl to den, kdy jsem ztratila svou matku.
Je nesnadné vysvětlit všechno, čím jsem od té doby prošla. Ztratila jsem člověka, který mě zároveň povzbuzoval i kritizoval, který mi dodával na významu. Nejlepšího přítele. Chvíli jsem myslela na sebevraždu. Naštěstí mě to přešlo. Dnes, kdy uplynul delší čas, už vím, že jsem si v souvislosti s tou ztrátou uvědomila některé věci, které bych si bez ní možná neuvědomila nikdy. Leda snad mnohem později.
Pochopila jsem, že svět se netočí kolem nás
Je mnoho dnů, kdy se nám zdá, že jsme prošvihli „vítězství“, jenomže život není žádna videohra. Čas nezastavíte, nemůžete ho přetočit zpátky a zkusit to znovu. Nemáte větší počet životů. Jen jeden.
Jen jeden jediný život. A až tu nebudete, svět se bude točit dál. Točí se dál, i když vy máte pocit, se zastavil svět i čas. Jediný způsob, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka a vlastně s jakoukoli jinou pohromou, je jít dál.
Pochopila jsem, že moje problémy vzrušují jenom mě
Když prožíváte nějaké těžké vnitřní bitvy, zdá se vám, že vaše trápení je silnější než jakékoli jiné. Jenomže nikdo si ho ani nevšimne. Stejně tak jako vy nedokážete postřehnout ani kousek toho trápení, které prožívají jiní. Nemá žádný smysl opít se, křičet nebo se s někým hádat. Každému je to jedno. Nikdo vás neslyší, pokud to zrovna náhodou sám osobně nepotřebuje.
Když zničeni depresí ležíte bezmocně na posteli, je jediným výsledkem vaše zaostávání. Život jde dál, lidé se rychle pohybují vpřed, ale vy ležíte bez hnutí.
A ještě k těm lidem – sympatie jsou věc rychle pomíjející. A je to normální.
Pochopila jsem, že láska nezná hranice
Dříve jsem mívala obavy, že někdo z blízkých mě přestane mít rád, jakmile se mu fyzicky vzdálím. Když se třeba přestěhuju. Teď už nemám strach z neopětované lásky. Vždyť i když nám city protečou mezi prsty jako pramínek vody, zůstanou nám vzpomínky.
Ale láska, skutečná, bezpomínečná láska, žádné hranice nemá. Nikdy ji neztratíte, bez ohledu na čas a prostor. Jestliže někoho doopravdy milujete, ponesete si lásku k němu celým životem. A budete ho milovat i roky po jeho smrti. Zjistila jsem, že i když nedokážu toho, koho jsem ztratila, nahradit nikým jiným, umím být šťastná.
Bolest ze ztráty blízkého člověka určitě pomine. Nemá smysl trápit se otázkou, kdy se to stane. Dříve nebo později, ale bolest přejde. Pokoj a harmonie se k vám vrátí tak či onak.
Pochopila jsem důležitost toho, jak věci vnímám
Když je vám těžko, můžete mít pocit, že vás svět pronásleduje, že všechno, co se děje, je namířeno proti vám. Říkáte si, že byste obětovali všechno, jen aby tahle můra už skončila. Problém však není v tom, co se děje kolem vás, ale v tom, jak to vy sami přijímáte. Když dokážete změnit chod svých myšlenek, způsob myšlení, všechno se změní. Svět nejsou než myšlenky na něj, ukryté v naší hlavě.
Naučila jsem se být vděčná za to, že vůbec žiju
Nejšťastnější jsou ti lidé, kteří si váží toho, co mají, nikoli ti, kteří se soustředí na to, co nemají. Jak rozlišit dobré od špatného? Když ztratíte někoho nebo něco drahého, važte si tím víc toho, co vám zbylo. A je jedno, co jste ztratili – zda dobré místo nebo svého nejdražšího.
Pochopila jsem, že svůj život řídím sama
Své myšlenky a city dokážete řídit. Uvědomit si to je první krok na cestě k překonání jakýchkoli překážek. Nemůžete změnit všechno kolem sebe, všechno, co vás v životě potká, určitě však můžete změnit svou reakci na to. To vy rozhodujete, jak se ta či ona životní situace na vás odrazí. Vy a nikdo a nic jiného.
Nesnáze nejsou omluvou ani důvodem, abyste se vzdali
Motivace. Sny. Cíle. Soustředěný pohyb vpřed vás udrží v chodu i v těch nejzoufalejších životních okamžicích. Nedovolte si ustrnout v minulém trápení. Vaši mysl to zbaví veškeré negativity, která vás občas zaplaví.
Smysl bolesti si člověk uvědomí teprve když se od ní dostatečně vzdálí. Jen zřídkakdy můžeme vrátit, co jsme už ztratili. Máme však spoustu možností získat něco nového.
Nikdy neříkejte «sbohem». Vždycky jen — «uvidíme se později».
Vím, že maminčin obraz zůstane v mém srdci navždy. Bude se mnou i tehdy, až já sama budu většinu dne trávit v křesle. Vím, že ho ničím nenahradím, že vždycky bude se mnou. A vím, že dříve či později ji uvidím znovu. Jak? Nevím. Ale určitě se to stane.
Alissa Samson
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Stín je úložištěm síly a duševního potenciálu
Duše nemá věk
